Vzpomínky před několika dny zesnulé historičky umění Anny FárovéA pásly by se tam ovce… jsou nádherné a plné života. Uvědomil jsem si nad nimi, čím je živá paměť. Na jednom místě autorka říká, jak falešná je představa o fotografovi Josefu Sudkovi coby primitivovi obdarovaném géniem. Poznala ho zblízka jako člověka neobyčejně znalého a hlubokého, ačkoli to nikdy nedával najevo. Až při ponoru do pozůstalosti v plném světle viděla, jak „obrovský vnitřní rozměr“ Sudkovy osobnosti prostupuje celé jeho dílo.
Také vzpomínky Anny Fárové překypují tímto vnitřním bohatstvím. Jejich čtení napovídá, oč je živoucí paměť přesvědčivější než chladná historická analýza. Dějiny tu nejsou ignorovány, ale integrovány, tyčí se za vzpomínkami jako panoráma. Jen občas, v ostrém střihu a prudkém světle, se do vzpomínek prolnou. To podstatné, co je řečeno, se nenachází v historii – v tlaku moci, imperativu zákonů, marasmu poměrů –, ale pod jejím povrchem. V bytostně ženském vnímání kotví každodenní důvěrná znalost lidí, věcí, souvislostí. Ohnisko mužského vidění bývá situováno spíše v historii, kde se střídají vlády a doby tání nahrazují doby tuhnutí. Nic z toho z paměti Anny Fárové nevystupuje. Skrze měnící se epochy a mravy prochází lidský duch v kontinuitě života naplňovaného zisky i ztrátami. Časté střídání různých dob a mravů se tak nejeví jako něco…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
