Boudník mezi všemi vyčníval

Čtyřicet let čekal Vladislav Merhaut (1938), že někdo napíše knihu o jeho příteli Vladimíru Boudníkovi (1924–1968). „Nikdo se k tomu neměl, tak jsem ji musel napsat sám,“ vysvětluje autor čerstvě vydané publikace s názvem Grafik Vladimír Boudník. Tahle kniha je nejvýstižnějším portrétem jedné z nejpozoruhodnějších postav v dějinách naší výtvarné scény a zároveň i přínosnou sondou do doby, která svým tlakem z lidí nedělala jen poslušné ovce, ale i nespoutané živly.

V ústech mu hořela cigareta
Hořovický rodák Merhaut věděl až do svých jednadvaceti let o výtvarném umění jen to, „že existuje nějaký Aleš nebo Mánes“. Vyučil se nástrojařem, po vojně chtěl nastoupit do Tesly v pražském Hloubětíně jako konstruktér lisovacích nástrojů. „Snad bych si i udělal vysokou a můj život by se vyvíjel jinak. Jenže pracák mně tam nedal umístěnku, a tak jsem mohl jít jen na nábor do vysočanské ČKD. A tam jsem dostal skříňku hned vedle Boudníka,“ vzpomíná Merhaut a v knize o svém raném pozorování grafika při jeho příchodu do práce, kde se živil jako dílenský rýsovač, píše: „Chodil většinou netečně, zahloubán sám do sebe, hlavu mírně nakloněnou nad levé rameno, ruce v kapsách kabátu, pod levou paží svíral aktovku. V ústech mu hořela cigareta (…) Klesne na hrubou lavici nebo bednu za okénkem, vzápětí se na…