„Vypiju flašku vodky, a pak se uškrtím na prádelní šňůře, protože to už není život!“ takto telefonoval jeden nešťastný romský otec svým bílým přátelům, když jej spirála dluhů dohnala k čirému zoufalství. A jestli to udělá, nebude první ani poslední. Člověk, který na rozdíl od jiných v okolí pracoval a živil rodinu. Ale pak přišly půjčky. Nedalo se jim odolat. Napřed elektronika, plazma, myčka na nádobí, značkové hadry atd. Podpisy pod smlouvami, kterým nemohl rozumět. Kdo jim rozumí, řekne jediné slovo: lichva. Kdysi to bývalo trestné. Pak vymahači, exekuce, půjčky na splácení půjček a půjčky na splacení půjček na splácení půjček. Veškeré příjmy i dávky ořezané na životní minimum. Všechno, co máš, pohltí úroky v desítkách procent, jistina se nesplácí, rodina se rozpadá, kdo může, ten uteče… To už není život. A kdo vás k tomu nutil? ptá se lichvář, pardon, finanční podnikatel. A lidé řeknou, hle, další důkaz nesvéprávnosti těch, kteří se radují teď a pláčou potom.
Zdá se, že polární primitivové měli v zásadních věcech jasněji než my. Likvidace kořalečníka by v naší demokracii našla paralelu asi ve zrušení herny či zastavárny s celonočním provozem nebo v odebrání licence lichvářským úvěrovým společnostem, slovem: v omezení podnikání. Eskymáčtí náčelníci a předáci lovců kožešin, kteří rozhodně o žádném socialismu ani netušili, věděli, že některé podnikání je potřeba omezit jednou provždy, jestliže máme vůbec přežít. Zatímco my v našem demokratickém blahobytu necháváme naše naivní a dětinské či hloupější spoluobčany (zdaleka nejen Romy) ve spárech vyděračů, kteří by tu vůbec neměli mít legální místo, a už vůbec ne reklamy v televizi. Zlatý sever!