64A_R01_2010_n.jpg
64A_R01_2010_n.jpg • Autor: Respekt

Od smrti Alberta Camuse uplynulo padesát let

Když francouzský vydavatel Michel Gallimard 4. ledna 1960 obtočil svůj vůz Facel Vega kolem stromu nedaleko městečka Sens, v kapse mrtvého spolujezdce se našel nepoužitý lístek na vlak. Ne dost na tom: ještě dříve se prý Albert Camus mezi přáteli vyslovil, že smrt v autě je tou nejnesmyslnější možnou. Ačkoli jako málokdo jiný ve smrt uvěřil a v její temnotě spatřil mihotavé světlo mířící zpět k životu, ta jeho jako by definitivně stvrdila absurditu, o níž psal ve svých raných knihách.

Camus jako filozof absurdity – největší omyl, jaký se o něm traduje. Nikdo už asi nezjistí, zda tehdy udělal chybu jeho vydavatel, nebo zda šlo o technickou závadu na vozidle. Cesta z Provence do Paříže se táhne, už se setmělo, vozovka vlhne. Říká se, že těsně před smrtí proběhne člověku před očima film jeho života. Co viděl Albert Camus ve zpětném zrcátku těsně předtím, než se roztříštilo?

64A_R01_2010_s.jpg
64A_R01_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Talento znamená touhu
Stojí v brance školního fotbalového týmu, kůži sežehlou alžírským sluncem, obroušenou pískem. V hloubi pole zakládají protihráči útočnou akci, dvě tři rychlé přihrávky ze stínu do světla a na bránu se řítí útočník. Camus mu skočí pod nohy, ozve se píšťalka rozhodčího. Spoluhráči se chumlují, protestují. Rozhodčí však vytahuje červenou kartu: je na ní obrázek plic a nad ním nápis tuberkulóza. Právě kvůli ní musel Camus s fotbalem v sedmnácti letech skončit, chatrné zdraví ho bude sužovat celý život. Ačkoli jeho zájmy záhy ovládne literatura a filozofie, sport milovat nepřestane. Když v roce 1958 spatří v televizi radost prvních brazilských mistrů světa ve fotbale, pohne ho to k slzám. Jedny z nejsugestivnějších stránek, které napsal, se týkají boxerských zápasů v alžírském Oranu.

Je to zkrátka někdo jiný než pařížský kavárenský filozof. Slavná roztržka se Sartrem se z tohoto pohledu jeví jako nutná. Konkrétní neshoda se sice týkala Camusova důkladného odmítnutí komunismu, jak ho již v roce 1951 podal v Člověku revoltujícím, ale neslučitelnost těch povah tkvěla daleko hlouběji. Pro Camuse byla Paříž „nehostinným severem“, kavárny ani bankety nevyhledával. Stejně jako jeho oblíbenci Friedrich Hölderlin a Nietzsche byl i Camus fanatikem jihu, světla a tepla.

Do svého zápisníku si poznamenal, že talento znamená italsky touhu. A skutečně: u Camuse platí, že porozumět jeho nadání znamená pochopit, po čem toužil. Nebyl žádný zvláštní stylista, jeho vzdělání bylo průměrné. Důvěrně ovšem poznal nevyslovitelnou krásu a zranitelnost lidských těl, vycídilo ho slunce a moře; mládí strávené na alžírských plážích a dunách se do Camuse otisklo jako pečetní razítko. K těm konstitutivním momentům se bude vracet celý život, nikdy po nich nepřestane toužit a spatří je opět i ve zpětném zrcátku havarovaného auta: „Večery nad mořem neznaly míru. Slunečné dny na dunách byly zničující. Sto metrů chůze po žhavém písku ve dvě hodiny odpoledne přivodí stav opojení. Každou chvíli musí člověk padnout. To slunce zabije. Zrána krása snědých těl na plavých dunách. Strašlivá nevinnost oněch hrátek a těch nahých těl v poskakujícím světle.“
Camus byl v podstatě řecký filozof, jenž se omylem narodil o dva a půl tisíce let později. Středozemí bylo jeho náboženstvím. Použije-li někdy slovo štěstí, je kolem cítit mořský vzduch.

Absolutní neporušenost světa
Deníkový zápis ze 17. října 1957: „Nobelovka. Zvláštní pocit sklíčenosti a tesknoty. Pravou slávu jsem zažil ve dvaceti, chudý a nahý. Maminka.“ Camus pravděpodobně zůstane jediným laureátem, kdo se o své pocity z Nobelovy ceny za literaturu ihned podělí s někým – jaký paradox – negramotným. Tento obraz nemůže ve filmu chybět: čím dál slavnější a ženami obletovanější Albert Camus se znova a znova vrací k polohluché matce a na terase nuzného domku jí čte z novin nebo ze svých knih. Jeho vztah k ní je něžný a bolestný, otce v podstatě nezažil, pouhý rok po narození syna padl v bitvě na Marně.

Camus měl za to, že velká láska se vyskytuje jen jako láska tragická; city se pnou po nepřekonatelných překážkách a hynou pod vrcholem. S tím nemají nahá těla příliš co dělat. Po čem tedy toužil na existenciální rovině? Odkrývá to v Člověku revoltujícím: „Ti, kdo alespoň jeden den nevyžadovali absolutní neporušenost lidí i světa, nechvěli se lítostí a bezmocí nad její nedosažitelností, ti, kdo se v neustálých poryvech stesku po absolutnu neničili pokusy milovat polovičatě, ti nemohou pochopit potřebu revolty a její zběsilou touhu ničit.“

Revolta proti lidskému údělu se Camusovi stala celoživotním tématem. V těchto intencích napíše dráždivě nesmyslnou větu, že kdybychom své blízké skutečně milovali, nikdy bychom jim nedovolili umřít. Jako pro tolik jiných myslitelů, i pro Camuse je smrt pramenem filozofie; nebo ještě radikálněji: smrt je začátkem života, přinejmenším toho sebe si vědomého. Absurdita smrti, jež u raného Camuse vrhla na život stín, netvoří nejzazší horizont jeho myšlení. Pokud o absurditě v pozdější době mluvil, mluvil proti ní a ve jménu něčeho jiného: světla, cti, důstojnosti. A na osobní rovině se světem absurdity uzavřel kompromis, který byl zároveň revoltou proti němu. Tímto kompromisem/revoltou se Camusovi stala tvorba.

Co z ní padesát let po autorově smrti žije? Nálada válečné generace, jež tak mohutně oslavila Cizince, dávno opadla. Pozdější román Mor lze však stále číst jako velkou metaforu toho, jak se zachovat v situaci krize. Hlavní hrdina, lékař Bernard Rieux je ve svém činném vzdorování osudu a neokázalé službě obci postavou antických rozměrů. Ještě cennější je zřejmě Camusovo esejistické dílo a jeho Zápisníky, rozechvělý, skleněný monument lidskosti v mužném provedení.

V posledním obraze, těsně předtím, než ztratí vědomí, spatří Albert Camus sám sebe, jak nohou do plážového písku píše deset nejdůležitějších slov. Je to jeho existenciální manifest a zároveň obolos: „Svět, bolest, země, matka, lidé, poušť, čest, bída, léto, moře.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte