Supersquat
Jistý spisovatel, kterého bych tu nerad jmenoval, si psal román, a když se dostal ke kapitole, jež se celá odehraje ve squatu, usoudil, že by bylo dobré poznat autentické prostředí. Samozřejmě že si s sebou nevezme žádný mobil, žádné hodinky, žádné peníze a ani občanku, ani průkaz PEN klubu, aby byl jako oni, bezprizorní squatteři. Převlékl se do obnošených hadrů, určených původně pro charitu, ale nakonec se rozhodl pro stokorunu, kterou jim tam, squatterům vykutáleným, nabídne jako nocležné.
A spisovatele prošacoval. „Kurva,“ odplivl si, když nic nenašel. Chvíli se na spisovatele vztekle díval a pak nařídil: „Otoč se a předkloň!“ „Cože?“ chtěl vědět spisovatel, ale poslušně se předklonil. Maník se rozběhl a kopl ho do zadku. Spisovatel letěl kousek vzduchem a pak dopadl na všecky čtyři.
Snažil se důstojně zvednout, neohlížet se a odkráčet. Teprve za rohem se rozběhl, ale zadek bolel, jako kdyby ho vstrčil do hnízda sršňů. Pak si zašel za svým brněnským nakladatelem a vydyndal z něho, stále lehce předkloněný, na cestu domů. Ale ve vlaku se při nejlepší vůli nemohl posadit, přestože kupé bylo poloprázdné. Ale pak ten jistý spisovatel, kterého bych tu nerad jmenoval, totiž já, konečně zas dostal nápad. Tomu kopacímu ranařovi se totiž pomstí tak, že ho hodí do nějakýho svýho románu anebo povídky. Anebo aspoň do sloupku. A skutečně, sotva se tak rozhodl, zadek začal hned trochu míň bolet.