0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura20. 12. 20093 minuty

Přímo k pravdě

Magdaléna Platzová • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer
Magdaléna Platzová
Magdaléna Platzová • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Podzimní operní sezona v New Yorku byla „janáčkovská“. O Chéreauově nastudování Z mrtvého domu se hodně mluvilo a podle některých kritiků znamenala říjnová premiéra počátek nové éry Metropolitní opery. Ale popořadě: Muž, který stojí za populárními přímými přenosy z Metropolitní opery v New Yorku, se jmenuje Peter Gelb. Originálním počinem se mu podařilo přitáhnout pozornost bez nadsázky celého světa nejen k newyorskému opernímu domu, ale i k opeře jako takové. Gelb se stal generálním ředitelem MET v roce 2006, ale protože se v opeře plánuje hodně dopředu, byla letošní sezona první, jejíž program ve své funkci připravoval.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar
Magdaléna Platzová • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer
Magdaléna Platzová
Magdaléna Platzová • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

A nezačala dobře. Zářijová premiéra Pucciniho Tosky byla fiaskem, jaké se podaří jednou za několik let. Diváci po premiéře bučeli a při klaněčce namísto obvyklého „Bravo“ křičeli „Vergogna!“ – hanba. Kritici představení ztrhali, ale Gelbovi přiznali jedno plus: operní dům pod jeho vedením riskuje a hledá novou divadelní tvář. Teprve druhá podzimní premiéra – Janáček – přinesla úspěch, dokonce triumfální. Nešlo o tak citlivý podnik jako přestudování oblíbené Tosky, ale o newyorskou premiéru představení, které už před dvěma roky obdivovalo publikum ve Vídni a na festivalu v Aix-en-Provence. V New Yorku měla debut nejen Janáčkova opera, ale i evropskými cenami ověnčený režisér Patrice Chéreau. V roli Filky Morozova se v MET poprvé představil Štefan Margita a v roli jednoho z vězňů Vladimír Chmelo. Na rozdíl od Evropy za dirigentským pultem Pierra Bouleze vystřídal Fin Esa-Pekka Salonen.

V dopise Maxu Brodovi z roku 1927 Janáček píše, že v opeře Z mrtvého domu cítí potřebu jít „přímo k pravdě“. Pravda, která jej tak zasáhla v Dostojevského románu-reportáži, byla něco, co nazýval „boží jiskrou“ a hledal ji a nacházel i v nejtemnějších povahách. Salonen mluví o „primitivní, surové“ kvalitě Janáčkovy hudby, která je nekompromisní a často „nahá“. Chéreau zase vyzdvihuje energii a vitalitu opery. Provedení je vlastně jednoduché až realistické. Vznikají tu efektní obrazy a choreografie (jeviště plné odpadků, skupina nahých vězňů), ale v podstatě se před námi odvíjí denní, udřený život v jakémsi univerzálním vězení. Děj na scéně zůstává při zemi, evokuje „zoufalství, které nic nechce a nic nečeká“ (Janáček). Díky tomu ale vyniká to, co přichází shůry, co má schopnost člověka z jeho bídy pozvednout: Janáčkova hudba plná slitování.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].