64B_R48_2009_n.jpg
64B_R48_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Před sto dvaceti lety se zrodila nesmrtelná hrací skříňka

Celá ta historie je vlastně zhuštěním amerického snu. Na jeho začátku stojí mladík bez peněz, zato s vizí, a na konci stroj, který symbolizuje Ameriku v době své největší slávy. Stroj, který uměl rozlišit nominální hodnotu mincí, poznat padělky, rozměňovat, přehrávat songy z vinylových desek ve zvoleném pořadí, a to vše bez jakékoli elektroniky. Jukebox.

64B_R48_2009_s.jpg
64B_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Krám, který všichni chtěli
Louis T. Glass věděl, co chce. Po deseti letech, které strávil za přepážkou jako telegrafista firmy Western Union, věděl, že budoucnost patří mladšímu bratru telegrafu – telefonu. Nakoupil akcie telefonních společností okresů Oakland a San Diego a do konce roku se stal ředitelem Edison General Electric Company v San Francisku. A u telefonu to neskončilo – v roce 1889 se stal ředitelem i ve společnosti Pacific Phonograph Co., která se zabývala prodejem ještě mladšího technického vynálezu, Edisonova fonografu. Ten uměl zaznamenat a poté přehrávat zvuk, zachycený na voskovém válečku. Třiadvacátého listopadu před sto dvaceti lety předvedl Glass se svolením majitele baru Palais Royal v San Francisku udivenému publiku nevídanou věc, svůj zatím nejdivočejší nápad: fonograf v dubové skříňce, který přehrál voskový váleček komukoli po vhození nikláku. Stroj, pojmenovaný honosně Edisonův elektronický fonograf třídy M, si časem získal přezdívku, která ho vystihovala nepoměrně přesněji: slovo jukebox bylo složené z kreolského výrazu „joog“, znamenajícího potřeštěný a nemravný, a slova „box“, tedy krabice.

Ne že by hudbymilovnému návštěvníkovi baru nabízel mnoho možností. První jukebox neměl na výběr z více skladeb, voskový váleček hrál pořád dokola a majitel Palais Royal Frederick Mergenthaler ho měnil jen jednou za den. Dokonce se na hudbu z něj ani nedalo tancovat: přehrával různé skladby s náboženskými nebo komediálně rasistickými motivy a – ke všemu – ani neměl žádný zesilovač. Ten, kdo si song za niklák pustil, se proto musel o stroj opřít a nastavit ucho k jedné ze čtyř gumových naslouchacích tub. Voskový váleček byl poruchový a nevydržel mnoho přehrání. Zkrátka – byl to krám. Ale během týdne musel Glass do lokálu další stroj přidat; koncem roku už jich stálo po San Francisku patnáct; po šesti měsících provozu vydělaly svému vynálezci tehdy těžko uvěřitelné čtyři tisíce dolarů. V niklových pěticentech přirozeně.

64A_R48_2009_s.jpg
64A_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Německá konkurence
Dnes si obtížně představíme, proč fakt, že si člověk mohl za niklák poslechnout píseň, komickou scénku nebo skladbu na piano skrz gumovou trubičku, vzbudil takové nadšení. Ale netrvalo dlouho a jukeboxy stály v každém lepším podniku, a dokonce se rozšířily za oceán. V Paříži tak třeba stával fonografický salon, kde byl návštěvník po zaplacení vstupného uveden k jednomu z mnoha stolů, usazen na židli ke sluchátkům a mluvítku vedoucímu do podzemí salonu, kde čtyřicet zaměstnanců uspokojovalo náročný vkus posluchačů pomocí jednoho a půl tisíce zvukových válečků, ze kterých bylo na výběr.

Ke konci devatenáctého století však prvotní nadšení ustoupilo a bylo čím dál víc jasné, že bez většího zdokonalení je jukebox stále méně a méně použitelný – zaprvé, posluchači chtěli mít výběr. Jedna skladba jim nestačila a Glass bezradně hledal mechanismus, který by válečky automaticky měnil. Zadruhé, válečky se velmi rychle opotřebovávaly a hostinští nebyli ochotni kupovat stále nové a nové válečky s prakticky jednodenní výdrží. Zatřetí, a to bylo nejdůležitější, bary byly hlučná místa a bylo zapotřebí urychleně najít způsob, jak zvuk zesílit natolik, aby ho bylo skutečně slyšet.

V tu chvíli se začal ve Spojených státech prosazovat konkurenční vynález, který brzy voskové válečky převálcoval – orchestrion, který přehrával měděné disky sytým, hlasitým zvukem, dalo se u něj tančit a hlavně umožňoval výběr z několika tuctů skladeb. Jestliže Glassův vynález je americkým snem v malém, jeho hlavní konkurent je velmi německý – gumová naslouchátka a šumění válečku totiž nahradil takzvaný Wurlitzer, nazvaný podle svého vynálezce, německého emigranta a výrobce vojenských bubnů, který vhodně zkombinoval piano s orchestrionem. Hlasité břinkání opanovalo americké lokály na dlouhých dvacet let.

V roce 1925 se však Glassův vynález vrátil na výsluní, na které ho katapultovalo několik vynálezů, zejména gramofonové desky a lampového zesilovače. Toho už se ale Glass nedožil, zemřel o rok dříve. A přestože jukeboxy pak už přežily všechno – krizi třicátých let, prohibici, válku, nástup magnetofonů i televize –, stroj, který jako první na světě přiměl barové hosty k roztržitému podupávání do taktu, zmizel společně s celým Palais Royal při velkém zemětřesení, které zničilo centrum San Franciska v roce 1906.

Autor je spolupracovníkem Respektu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte