Bambuškova filmová mše za Jana Husa a tři zápalné oběti

Oceňované divadelní projekty Miroslava Bambuška, shrnuté pod stručnou ikonku perzekuce.cz, tvrdohlavě oživují temnější stránky české minulosti, ačkoli se zdá, že o to nikdo moc nestojí. Ať už režisér a autor v jedné osobě probírá divoký odsun sudetských Němců nebo stalinistické období 50. let, vždy se soustřeďuje na přítomnost – divadelní, ale i tu širší, reálnou, kterou chápe filozoficky jako neustálý průnik všech tří dimenzí času. Perzekuce, násilí, zlo se potom neděje někde na jevišti, nýbrž v nás samých, jsme-li diváky, herci nebo jen vzdálenými mediálními pozorovateli, kteří dohromady vytvářejí „živé umění“.

Nikoho proto nepřekvapí, že se Bambušek po určité době dostal k filmu („Potřeboval jsem rozšířit nářadí,“ říká), protože právě film umožňuje procházet časovými dimenzemi lehce a bez větších problémů, aniž by se, na rozdíl od divadla, muselo komukoli cokoli vysvětlovat. Ve filmu se čas děje sám od sebe, stejně přirozeně jako v životě, může mít libovolný směr, hustotu, rychlost a rozsah; lze v něm přeskakovat, přičemž nikdy nemusíme mít strach, že se úplně ztratíme. Jsme přece pořád součástí jednoho filmového času, jedné obrazovo-zvukové přítomnosti (což na divadle není tak samozřejmé, tady vzniká událost mnohem pracněji, spíše výjimečně…