Než se Winston Churchill stal britským premiérem, prožil dosti bouřlivé mládí
Poslední říjnový den roku 1899 vplula loď RMS Dunottar Castle po sedmnácti dnech plavby do pobřežních vod u Kapského Města. Na jejích palubách se tísnilo 1500 britských vojáků, kteří měli pod velením generála Redverse Bullera zjednat pořádek v Jižní Africe. Tam po několikaletém nepřátelství vypukl naplno konflikt mezi búrskými republikami Transvaal a Oranžský svobodný stát na jedné straně a Velkou Británií na straně druhé. Jeden z mužů na palubě si do svého deníku napsal:
„Loď měla paluby ověšené vlajkami, čestná stráž stála vyrovnaná na molu; jízdní hlídka čekala u kočáru; u doků byl shromážděný obrovský dav. Přesně v devět hodin vystoupil generál na lodní můstek, námořníci a topiči mu třikrát provolali slávu, filmová kamera hlasitě vrčela, stráž předvedla k poctě zbraň a přístavní baterie zahřměla.“
Jmenoval se Winston Churchill a bylo mu pětadvacet let, byl z dobré rodiny, s odřenýma ušima prolezl elitní internátní gymnázium a s daleko lepšími výsledky vojenskou akademii, byl přiměřeně namyšlený, plný energie a paličatý.
Potulný rytíř v pasti
Churchill už v té době měl za sebou válečnou zkušenost z Kuby, Indie, Pákistánu, Súdánu a Egypta, kde sloužil u jízdních oddílů; v Omdurmanu se zúčastnil poslední bitvy britského impéria, v níž hrálo významnou roli jezdectvo. Z armády odešel v květnu roku 1899, po pěti letech aktivní služby, ale klidný život v Londýně ho nebavil ani těch pár měsíců. Do Afriky se nechal poslat hned tři dny po vypuknutí války jako válečný dopisovatel novin Morning Post.
Devět dní po vylodění se přidal ke stodvacetičlenné jednotce, která měla za pomoci obrněného vlaku zkoumat situaci v okolí města Colenso. Obrněný vlak neměl těžkou výzbroj, pancéřovaný byl jen z boků vagonů a jak si Churchill poznamenal, byl to „podivný posel civilizace v brnění s lokomotivou převlečenou za potulného rytíře“.
Pohyboval se mírně zvlněnou krajinou, jejímiž jedinými orientačními body byly nádražní stanice se skupinkami půltuctu obydlí, a zastavoval, aby vojáci mohli vyslechnout domorodé Kafry nebo vesničany, co vědí o pohybech búrských partyzánů. Čtrnáctého listopadu upadl vlak na zpáteční cestě z průzkumu situace u města Chieveley do pasti. Slabě vyzbrojená jednotka nemohla odolat přesile vyzbrojené třemi děly a kulometem a situace byla po krátké přestřelce ztracená, čtvrtina mužstva mrtvá. Britům se podařilo odpojit lokomotivu, která – naložená až po střechu raněnými a s vodou crčící z prostřílených nádrží – ujela do bezpečí, ostatní se vzdali.
„Pak mě s dalšími zajatci nahnali do ubohé skupinky a v té chvíli jsem si všiml, že krvácím, a začalo lít jako z konve,“ zapsal si Churchill. „Jací muži to byli, tihle Búrové! Myslím na ně, jak jsem je viděl cválat ranním deštěm – tisíce nezávislých střelců, myslících jen sami za sebe, vybavených krásnými zbraněmi, vedených zkušeností, žijících v sedle bez zásobovacích oddílů, bez muničních skladů, pohybujících se jako vítr, s tvrdým starozákonním Bohem za zády.“
Dopis na rozloučenou
Na začátku prosince Búrové převezli své zajatce do tábora v hlavním městě Transvaalu Pretorii, kde je internovali v budově školy. Churchill ihned začal pomýšlet na útěk, přičemž důvodem těchto plánů bylo spíš nesnesitelné pomyšlení na to, že by měl až do konce války neužitečně sedět uvězněný v Pretorii, než podmínky v táboře, kde si rozhodně nemohl stěžovat na špatné zacházení. O poměrech v táboře se několikrát přijel přesvědčit i jihoafrický ministr války de Souza, který na Churchilla udělal dojem svým vzděláním a kultivovaností.
Búrové Churchilla jakožto bývalého důstojníka a novináře považovali za důležitého vězně a věnovali mu velkorysou pozornost. Ten se je nejdříve snažil přesvědčit, že je civilní osobou a měl by být propuštěn společně s vlakovou četou, zajatou při přepadu vlaku. Když tento plán nevyšel, přihlásil se naopak jako důstojník v naději, že ho Búrové vymění za některého ze svých důstojníků zajatých Brity. Nakonec se dvěma společníky vypozoroval moment, kdy búrské stráže pravidelně ztrácí z očí část zdi, obhánějící školní dvůr, přelezl zeď a uprchl, aniž by počkal na své dva kumpány. Na svém lůžku zanechal dopis, adresovaný de Souzovi, tohoto znění:
„Pane, mám tu čest Vás informovat, že se nedomnívám, že by Vaše vláda měla právo mě držet jako vojenského zajatce, a rozhodl jsem se utéci. Důvěřuji zcela svým přípravám a svým přátelům a neočekávám tedy, že bych se s Vámi brzy opět setkal. Proto využívám příležitosti ke konstatování, že zacházení se zajatci je korektní a humánní a nezakládá k žádným stížnostem. Po návratu k britským liniím učiním v tomto smyslu veřejné prohlášení. Chci Vám také poděkovat za Vaši uctivost ke mně a vyjádřit naději, že se snad setkáme v Pretorii v blízké době za jiných okolností. S lítostí, že se s Vámi nemohu rozloučit osobně, Váš služebník, Winston Churchill.“
Cesta ze zajetí však byla delší, než si impulzivní mladík naplánoval. Musel urazit 480 kilometrů do portugalského přístavu Lourenço Marques, než se na Štědrý den dostal k britským jednotkám. Místo návratu domů se přidal k armádě generála Bullera a přihlásil se do Jihoafrického pluku lehké jízdy, s nímž prodělal vítězné tažení na Pretorii. Když Britové do Pretorie vstoupili, předjel Churchill se svým bratrancem postupující jednotky a zamířil ke školní budově zajateckého tábora. Všech 52 strážných se bez boje vzdalo a složilo své zbraně do rukou budoucího britského ministerského předsedy.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
