Kdy nejde lhát
Je až dojemné, kolik toho na sebe člověk prozradí na hodinách cizích jazyků. Určitě jsem to taky tak dělala, když jsem potila věty při anglické konverzaci. Dodnes si vybavuji užaslou tvář našeho lektora těsně před tím, než se smíchem skácel ze židle, protože jsem prohlásila, že jsem rostlina a v životě pouze vegetuji.
Snažím se být kreativní, ale taky mi to moc nejde. Tak se dost často slyším, když bereme třeba roční období, jak se ptám: „Co děláš v zimě často?“ Karel, který má malý důchod, odpovídá: „Chodím do kina, protože je tam teplo.“
Učím dvě generace českých krajanů a v různých kurzech mám snachu a tchyni a v jiném zetě a tchána. Dozvídám se nečekaná rodinná tajemství, vím, že tchyně je lakomá, mazaná, špatně vaří a že zeť málo pracuje, a proto není milionář. Konverzace v začátečnických kurzech zjednoduší životní příběhy na skutečně podstatné minimum.
Nejlepší ale není konverzace, nejlepší jsou deníky. Tento ďábelský pedagogický vynález používám i já. Žáci si mají pravidelně psát česky deník. Poučená konverzací naléhám, aby lhali, až se jim od propisek bude prášit. Jde o to, aby si procvičili základní česká slovesa a byli schopní popsat denní rutinu bez chyb. Chci slyšet, že vstali v osm ráno, zaspali, šli do práce, pak na oběd, dali si kuře, potom pracovali, četli si noviny, dívali se na seriál a v jedenáct šli spát.
Přestože si deníky na začátku hodiny čteme nahlas, dozvídám se intimity nejtěžšího kalibru. José se každé ráno ve tři probudí a myslí na svou nebožku maminku, Anežka si třikrát denně bere antidepresivum) Martina na noční službě málem nechala umřít pacienta a Dana celý týden jenom jedla. Nejšílenější je, že já svým žákům, abych byla solidární, předčítám svůj deník. A světe div se, taky si nevymýšlím. Proč to dělám? Protože kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, ano, pane tatíčku Masaryku, a navíc při tom nelžeš.
Příští týden píše Karolína Vitvarová - Vránková.