Krize kritiky
Měli bychom se důkladně zamyslet nad vztahem politiky ke vzdělanosti. Nikoho z nás, stávkujících studentů, na konci roku 1989 nenapadlo, že za 20 let se technokratická elita vymkne kontrole, obrátí se proti svobodnému bádání a učení a bude nutné znovu bránit jeden z principů svobodné společnosti: nezávislé vědění v největší možné rozmanitosti. Nejspíš to jediné, v čem může malá země vyniknout. Na pořadu dne je občanská bdělost vůči těm, kteří o tom rozhodují. Poradní orgány a agentury nejsou voleny, a přesto právě ony zhusta získávají nepřiměřený vliv. Neprodukují nezávislé a objektivní hodnocení, nýbrž reprezentují velmi konkrétní zájmy. V tomto kontextu jsou řeči o nelegitimních politických ambicích občanských aktivit směšné. Prožíváme krizi důvěry v racionalitu zastupitelského systému. Na školství a vědu nejsou peníze, ale nejrůznější vzdělávací agentury a pilotní projekty, přisáté na veřejné penězovody, prosperují skvěle. Dokola čteme o předražených zakázkách, zpackaných projektech, zmizelých milionech.
Příští týden píše Václav Cílek.