2009-158-mobr-18R04vrtule2009n.jpg
2009–158-mobr-18R04vrtule2009n.jpg • Autor: Respekt

2009-158-vobr-18R04vrtule2009.jpg
Fotografie: Zadarmo svítit, a ještě vydělat. (Soukromá elektrárna u Zvanovic) – Autor: Milan Jaroš • Autor: Respekt

Ukázka síly, nedostatek surovin pro vlastní potřebu nebo obyčejné obchodní spory- nad skutečnými příčinami čerstvého dobrodružství v podobě zavřených kohoutků s ruským plynem se můžeme jen dohadovat. Pokud ale chybějící plyn způsobil v něčem jasno, je to jaderná energetika. Deníky už druhý týden bombardují své publikum titulky jako „Vítězem boje o plyn je atom“, politici napříč stranami volají po odklepnutí dalších atomových reaktorů v Temelíně i Dukovanech. A jak naznačil projev premiéra Topolánka před Evropským parlamentem v Bruselu, aktuální český recept na energetiku bude pořádně slyšet i za hranicemi.

„Jaderná mise“ czech made však zároveň nebude bez komplikací. Nezávislost, kterou by měly atomové reaktory zajistit, má totiž v českém podání hodně svéráznou podobu a Moskva bude přes ně držet zdejší energetiku pod pantoflem i do budoucna. Tato skutečnost spolu se strachem z vyhořelého paliva trochu brzdí hlasy věštící novou, jadernou éru. A vedle nich se objevují i nápady, jak se bez nových reaktorů obejít a zbavit se vazalství nejen na Rusech, ale i na mocných energetických firmách jako takových.

Dvě stě navíc

Na první pohled vypadá jako docela obyčejná vesnice, areál rozprostírající se jen kousek za rodinnými domky však dává tomu místu zvláštní náboj. Tady v šestisethlavé Řeži nedaleko Prahy se už víc než padesát let soustřeďují čeští odborníci na jadernou energetiku. Desítka budov v sobě skrývá stovky laboratoří, počítačových pracovišť i plně funkční atomový reaktor – co do výkonu stokrát menší než reaktor používaný v Temelíně, co do funkce ale téměř identický.

Ivo Váša (60) zná řežský areál dokonale. Do kanceláře s výhledem na řeku dojíždí už skoro čtyřicet let a od té chvíle se toho prý až tak moc nezměnilo. O dnešku přesto hovoří jako o výjimečné době, která jemu i další tisícovce zdejších zaměstnanců nabízí neopakovatelnou šanci. „Dlouho jsme čekali,“ říká šéf zdejšího oddělení energetiky a jaderné bezpečnosti. „Sedmdesátá léta, to byl boom, pak i osmdesátá. Jenže havárie v Černobylu nás na dlouho zdržela. Teprve teď, po dvaceti letech, naštěstí začíná nad politikou vítězit zdravý rozum.“

Plány na nové typy reaktorů zní slibně. Uvedení do praxe je ale v nedohlednu.Pro ústav pana Váši ono vítězství zdravého rozumu znamená blížící se zlatý déšť v podobě sto padesáti milionů korun na jaderný výzkum z evropských fondů, v realitě dnešního Česka pak i dostavbu dalších bloků jaderné elektrárny Temelín a podobné úvahy o elektrárně v Dukovanech. A to má být teprve začátek. „Reaktory čtvrté generace, to je věc, na kterou se dlouho čekalo a která může přinést skutečnou revoluci v podobě úplně nových elektráren,“ říká pan Váša a poklepává na papíry s barevnými obrázky. „Všechno je jištěné, rizika jsou skoro na nule a jde hlavně o efektivitu. Jaderné palivo dokážou využít až stokrát efektivněji než třeba Temelín.“

Podívat se v reálu na tento zázrak moderní techniky ale bohužel není možné. Ani v Řeži, ani nikde jinde ve světě podobný reaktor zatím v praxi nefunguje. Jeho „ostrému“ nasazení brání dosud nevyřešené bezpečnostní problémy i doposud astronomické náklady na jeho stavbu.

Ale i když se druhá část „revoluce“ pana Váši může zatím zdát jako pouhý sen, ta první v podobě přibývajících reaktorů v Temelíně a Dukovanech je o dost reálnější vyhlídkou. Na konci loňského roku požádal ČEZ o úřední souhlas se stavbou třetího a čtvrtého atomového reaktoru v Temelíně a podobnou žádost chystá firma i pro elektrárnu v Dukovanech. „Uhelné elektrárny postupně dosluhují a bez stavby nových bloků bychom byli brzy bez proudu,“ opakuje známý argument mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. A s chybějícím ruským plynem v potrubí se jeho firmě dostává čím dál masivnější podpory. O stavbě nových bloků dnes otevřeně hovoří ministr průmyslu a volá po nich šéf opozice.

Jako letadlo

„Takhle nám to zkrátka vyšlo, navrhujeme prolomení limitů na těžbu uhlí i další rozvoj jaderné energetiky,“ říká dosluhující šéf Akademie věd Václav Pačes. Právě on byl šéfem komise, jejíž analýza se loni na podzim stala základem nové energetické koncepce vlády. Detaily v podobě prolomení uhelných limitů, rozšiřování jaderných elektráren a omezování dovozu ruského plynu přitom prosákly do médií teprve minulý týden. „V tom výhledu pro nás bude zlomový rok 2010, to jsou volby a nová vláda by ve svém programovém prohlášení měla být s Pačesovou komisí za jedno,“ pokyvuje ve své kanceláři náměstek ministra průmyslu Tomáš Hüner.„Všechno ukazuje na jedno, energie potřebujeme stále víc a bez rychlého rozhodnutí v podobě podpory jádra nám brzy dojde.“

Při těch slovech ale člověka napadne jednoduchá otázka – jak se oproti předchozím letům změnila rizika, která jaderná energetika přináší, když „čistější“ reaktory, o nichž hovoří výzkumník Váša, jsou stále jen na papíře? Jak lze dnes vyloučit selhání složitých technologií, ale i známý fakt, že vyhořelé jaderné palivo se musí ukrývat v naprosto neprodyšném skladu po desítky tisíc let, dokud nepřestane vysílat smrtelné dávky radioaktivity do okolí?

„To riziko je tu pořád, zkrátka se s ním ale musíme smířit. Když začala létat letadla, babky se křižovaly, že jde o výtvor ďábla. To je totéž,“ říká náměstek Hüner. Srovnání s letadlem přitom podle něj snese atomový reaktor i přesto, že radioaktivní nádobu s odpadem o velikosti nákladního auta vyplivne elektrárna každých pět let a zdaleka není jasné, kam s ní. Speciální betonem zalité nádoby v mnohakilometrové hloubce zatím na svém území odmítly všechny oslovené vesnice v Česku a z Evropy aktuálně zaznívají i zcela nové výhrady, nabourávající dokonce optimistickou vizi řežského výzkumníka Váši.

Jedním z předpokladů jeho stonásobně účinnějšího reaktoru je totiž opětovné využití vyhořelého paliva a tato vidina začíná drhnout. „Ukázalo se, že jde o vysoké bezpečnostní riziko. Příliš mnoho nebezpečných látek se sváželo na jedno speciální místo, kde se palivo upravovalo k opětovnému použití. A co víc, jeho cena se tak zečtyřnásobila a nikdo už to nechtěl platit,“ vysvětluje profesor z berlínské Freie Universität Lutz Mez důvod, proč v sousedním Německu státní experti právě tuto dlouho očekávanou technologii zavrhli (stejně jako už předtím stavbu nových reaktorů), a aktuálně je na stole dokonce zákon zavádějící na dosluhující jadernou energetiku speciální daň.

Rusové nám dodávají jaderné palivo a koupili i plzeňské jaderné strojírny.Přesto však nejsou čeští politici se svou aktuální vlnou jaderněenergetického nadšení sami. Důležitou zprávu vyslala zbytku Evropy minulý týden britská vláda, když představila zcela nový jaderný program pro příští desetiletí. V textu se nemluví jen o povolence výstavby nových jaderných elektráren, ale zdůrazňuje se i aktivní role vlády při celé akci. Britští administrátoři chtějí pomáhat firmám se stavbou a likvidací odpadu dotacemi z veřejných peněz. Jde přitom o extrémně drahé záležitosti v řádech miliard eur.

Jak už nedávno upozornil týdeník The Economist, jaderná energetika se v posledním půlstoletí rozvíjela prakticky jen proto, že atomové elektrárny spolykaly v zemích OECD polovinu všech státních subvencí na rozvoj energetiky. „Bez veřejné podpory jsou investice do jaderné energetiky extrémně riskantní,“ uzavřel hodnocení The Economist. Veřejná podpora, neboli pokřivení trhu a umělá podpora energetických firem z daní obyčejných lidí tak bude jedním ze žhavých evropských témat příštích měsíců.

Mezi dalšími zásadními návrhy bude také myšlenka citovaného profesora Lutze Meze, jehož čerstvá studie ERENE vzbudila v Evropě nebývalý rozruch. V podstatě jde o jednoduchý princip, kdy by do společné evropské sítě přispívaly různé země energií z různých obnovitelných zdrojů. „Řekové by se soustředili na sluneční panely, třeba Němci nebo Dánové mnohem více na větrníky,“ vysvětluje myšlenku profesor Mez. Dle propočtů jeho týmu by takový princip dokázal nejen úplně nahradit energii z jádra, ale i dosluhující uhelné elektrárny během několika desetiletí.

ERENE i další podobné plány jsou zatím na začátku a zádrhelem jsou především potřebné investice do přestavby různých druhů elektrického vedení a jejich propojení do jediné „eurosítě“. Řádově jde o miliardy eur. Na složité otázky budou každopádně muset hledat otázky i Češi, kteří budou i toto téma řešit v průběhu aktuálního předsednictví (viz box Česká liberalizace pro Evropu).

S Rusy do Temelína

O cestě, jakou se nakonec tuzemští představitelé vydají, však zatím nepanuje úplné jasno. O prolomení uhelných limitů i jaderné energetice budeme teprve jednat, opakuje šéf zelených Martin Bursík s tím, že veškerou podporu jaderné energetice by zatím směroval pouze na výzkumné projekty, jako je právě zmiňovaný ústav v Řeži. Ovšem tlak ze strany energetických firem bude stoupat. „Čím dříve se rozhodneme pro dostavbu nových bloků, tím lépe. Nejlepší je zkrátka namísto nejistého plynu z Ruska pracovat na energetické nezávislosti a spolehnout se na vlastní síly,“ opakuje zmiňovaný náměstek Hüner.

Důležitou roli v rozhodování o energetické budoucnosti Česka však nakonec může sehrát jeden nepříliš známý fakt. Ono „odstřižení od nejistého Ruska“ není totiž v české „atomové verzi“ až tak razantní, jak by se mohlo zdát. V Česku sice dodnes leží ložiska nevytěženého uranu, vyrobit z něj ale potřebné palivo je náročné a zvládne to jen několik málo zemí na světě. A výrobce paliva pro dvě zdejší jaderné elektrárny sídlí v Rusku.

Česko-ruská jaderná spojka ale sahá ještě dál a do budoucna má podle všeho jen posilovat. V Temelíně i Dukovanech, používajících ruskou technologii, se ruské palivo ukazuje jako jediné vhodné. Pokus dovážet ho z Ameriky od firmy Westinghouse selhal: praskalo, kroutilo se a ohrožovalo provoz elektrárny.

Kromě kontraktů na palivo tady Rusové vlastní i klíčový plzeňský závod Škoda Jaderné strojírenství. V roce 2004 jej koupila nepříliš známá ruská firma OMZ, kterou jen o dva roky později ovládla moskevská banka Gazprombank. A jak napovídá už název – jejím vlastníkem není nikdo jiný než dodavatel ruského plynu do Evropy Gazprom. ČEZ s plzeňskými strojírnami počítá nejen při údržbě svých elektráren, ale i při výstavbě dalších jaderných bloků.

„Závislost na Rusku jednoduše jaderná energetika neřeší. Evropa by měla především více spolupracovat a vyjednávat s Moskvou jako celek. Pak by se rizika minimalizovala,“ říká expert Pražského institutu bezpečnostních studií Jiří Schneider. „Ano, jednoznačné řešení té závislosti to není,“ pokyvuje nad vyhlídkami tuzemských elektráren hlavou i náměstek Tomáš Hüner. „My zkrátka doufáme, že by se v případně nouze přece jen sehnalo palivo odjinud. Nedokážu teď přesně říct odkud, ale jistě by se něco našlo.“

Nemuset se starat

Před deseti lety, když si plzeňský podnikatel Jaroslav Holub (35) založil firmu na výrobu klimatizace a vzduchotechniky, zaplatil za elektřinu 28 tisíc ročně. V roce 2007 už tatáž firma se stejnými stroji, stejným počtem zaměstnanců a podobným rozsahem výroby spotřebovala proud za 160 tisíc. Elektřina podražila, ČEZ zrušil některé výhodné sazby a účty letěly nahoru. Loni ale přišla pozoruhodná změna. Pan Holub tentokrát nemusel sáhnout ještě hlouběji do kapsy, na elektřině naopak vydělal – více než tři sta tisíc korun. „Neměl bych to asi říkat, ale nejpříjemnější na tom je, že vyděláváte téměř bez práce,“ usmívá se podnikatel v kanceláři rodinného podniku Kovo Klima, když mluví o fotovoltaických panelech a malé vrtuli, kterou si loni nechal namontovat na střechu továrničky. „Nemusíte se starat o lidi, platit za ně pojištění, kontrolovat, jak kdo pracuje. Nemusíte dělat skoro nic.“

Jaroslav Holub patří k rychle rostoucí skupině Čechů, kteří se rozhodli alespoň částečně se osamostatnit od centrálního trhu s energiemi a vyrábět si elektřinu sami. Pokud si pořídí elektrárnu využívající obnovitelné zdroje, má pro ně česká legislativa velkorysé podmínky, jejichž výsledkem je nejen nezávislost, ale také slušné příjmy. Za jednu kilowatthodinu vyrobenou pomocí slunečních panelů dostane majitel domácí či firemní elektrárny kolem dvanácti korun, ať už jej dodá do sítě ČEZ, nebo – a teď pozor – spotřebuje sám. Navzdory stále vysokým pořizovacím nákladům se tak solární technologie zaplatí obvykle do deseti let a pak už nesou jen čistý zisk. Není divu, že zájem prudce roste – v roce 2006 si na střechu pořídilo menší fotovoltaickou elektrárnu (do 15 kW výkonu) dvanáct českých domácností či firem (statistika je nerozlišuje), o rok později to byly dvě stovky a loni už více než čtyřikrát tolik.

Jaroslav Holub začal o sluneční výpomoci pro svou továrnu uvažovat před třemi lety, když si nechal první panel namontovat na rodinné chatě, která nemá elektrickou přípojku. Nezávislost ho okouzlila a s pomocí plzeňského specialisty na solární systémy Jakuba Mottla pak začal přemýšlet o podobném řešení pro svou firmu se třiceti zaměstnanci. Počáteční investice do vcelku výkonné (20 kW) elektrárny byla sice vysoká – přes dva miliony korun – ale po necelém roce si ji Holub nemůže vynachválit. Na státních zelených bonusech pro výrobce čisté energie vydělá čtvrt milionu korun ročně a sluneční proud navíc pokryje 70 procent spotřeby firmy, takže účty společnosti ČEZ citelně poklesly. Před necelými dvěma měsíci přidal Holub na zkoušku na střechu ještě větrnou vrtuli, uvažuje o dalších dvou a v hlavě se mu rodí zajímavý podnikatelský plán.

Dostat se na nulu

Podle energetických vizionářů, jako je americký novinář Thomas Friedman, si energetika budoucnosti zdaleka nevystačí jen s obvyklou otázkou, z čeho vyrábět. Změnit se musí celý centralizovaný systém, v němž energie teče jednostranně od výrobců k zákazníkům. Budoucnost patří síti různorodých propojených subjektů, z nichž mnohé zároveň proud do oběhu dodávají i z něj berou, a s pomocí chytrých technologií se energie využívá co nejúsporněji a všemožně se recykluje. Jednotliví hráči jsou částečně nezávislí, ale zároveň intenzivně spolupracují.

„Ta změna v uvažování je nesmírně důležitá a potřebná. Nebude to ale nic jednoduchého. Namísto dvou tří mocných výrobců energie v zemi se jich objevují miliony. A je pochopitelné, že se to politikům ani energetikům příliš nehodí. Přicházejí o moc,“ říká už zmiňovaný profesor Lutz Mez. Zdejší solární domácnosti, které si svítí zadarmo, a ještě z přebytků napájejí síť, jsou však signálem toho, že ona změna uvažování nemusí být ničím až tak nereálným.

Některé zahraniční projekty už došly mnohem dál a na trhu se objevuje i stále více zařízení na výrobu „domácí“ energie (viz box Domácí energie). Pro Jaroslava Holuba nakonec znamenalo setkání se světem nové energetiky nový impulz k podnikání. „Fabrika jako ta naše nikdy nemůže fungovat úplně bez připojení k centrální síti, ale myslím že domácnosti nebo kanceláře dnes klidně mohou být energeticky soběstačné,“ říká podnikatel.

Se solárním expertem Jakubem Mottlem, který mu kdysi zařídil napájení chaty, proto zakládají společnou firmu a chtějí zájemcům na klíč projektovat zelené kanceláře, byty nebo domy. Vlastní zdroje obnovitelné energie, nízkoenergetické spotřebiče a osvětlení a také chytré systémy, kdy co spouštět (například automatické spínání bojlerů, když je slunce nejvýš na obloze), by měly potřebu energie zvenčí stlačit téměř k nule. „V poslední době zájem stoupá, teď jsem třeba jednal s jedním bytovým družstvem, minulý rok dělal solární elektrárnu v továrně Panasoniku v Plané u Mariánských Lázní,“ pochvaluje si Holubův nový společník Jakub Mottl.„ A teď v lednu si navíc spousta lidí konečně uvědomila, co to znamená energetická závislost. Že když Rus utáhne kohout, tak je konec. Tahle cesta prostě nikam nevede a je třeba hledat jinou.“


ČESKÁ LIBERALIZACE PRO EVROPU

Evropský komisař pro dopravu a energetiku už roky pracuje na pravidlech, podle kterých by byla veřejná podpora pro jaderný byznys zakázaná. Zatím jsou ale v řadě zemí – v Británii, stejně jako v Česku, Francii a dalších – polostátní energetické podniky napojeny na politiky a energetická lobby patří k vůbec nejsilnějším. Také toho se bude týkat půlrok českého předsednictví v oblasti energetiky.

Za českého předsednictví se má totiž schvalovat tzv. liberalizační balíček, který by měl na evropský trh s energiemi vnést opravdovou konkurenci. V první fázi má jít o lepší kontrolu mezinárodního prodeje, sladění předpisů pro určování cen energií i finanční injekce na přeshraniční propojování různých typů elektrického vedení.

Klíčovou věcí jsou i pravidla pro samotné energetické firmy. V praxi by mělo jít o povinné oddělení výrobců, majitelů elektrického vedení a distributorů energie, což jsou věci, které dnes ve většině evropských zemí ovládají monopoly velkých firem a nedovolují konkurenci tlačit na snižování ceny.

Očekávání nejsou malá. Jde totiž v krátké době o druhý klíčový plán EU. Jen pro připomenutí – v prvním případě šlo o schválení tzv. klimatického balíčku, kdy se členské státy EU těsně před koncem loňského roku zavázaly k výraznému snižování emisí CO2. Výsledek lobbování českých a polských politiků je přitom známý – na poslední chvíli do návrhu přibyly úlevy pro velké průmyslové podniky a výrazné seškrtání původních cílů na úspory. „V době blížící se hospodářské krize bychom český i evropský průmysl příliš oslabovali,“ tlumočí přesvědčení ministerstva náměstek Tomáš Hüner.



DOMÁCÍ ENERGIE

Dánský ostrov Samsø, který má výhodu permanentně vanoucího větru, se už za pomoci výkonných vrtulí a tepláren na biomasu zcela osamostatnil. Ještě před deseti lety elektřinu pro necelých pět tisíc lidí dodával kabel z uhelné elektrárny na pevnině, dnes jej místní vůbec nepotřebují, naopak pevninu zásobují větrným proudem. Søren Hermansen, hlavní mozek celé změny, dnes říká, že mnohem obtížnější než samo technologické řešení bylo přesvědčit sousedy, že taková změna stojí za to a přinese jim výhody i peníze. Dnes jsou na svou energetickou samostatnost ostrované pyšní a společný projekt i světová proslulost prý značně pozvedly společenský život na Samsø.

Říká se, že opečete-li si chleba v toasteru, spotřebujete čtyřikrát více uhlí, než kdybyste jej pekli přímo nad plamenem. Neefektivnost a zbytečné ztráty při výrobě, distribuci a využívání energie jsou hlavní bolestí stávajícího systému, ten budoucí proto potřebuje kromě decentralizace také řadu nových technologií a vynálezů, které plýtvání sníží na minimum. Respektovaný technologický magazín Wired minulý týden přinesl reportáž o jednom typickém projektu nové energetiky. Zařízení pojmenované Vegawatt velikosti větší skříně dal dohromady ve své garáži vynálezce James Peret a dnes ho nabízí ke koupi nebo pronájmu restauracím po celých USA. Místo aby restauratéři použitý olej ze smažených hranolek skladovali a platili za jeho odvoz na specializované skládky, nalijí jej přímo v kuchyni do Vegawattu a ten s jeho pomocí vyrábí elektřinu a zároveň ohřívá vodu. Peret odhaduje, že provozovatelé tak pokryjí třetinu spotřeby elektřiny.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte