Naši milí Sudeťáci

Kožené kalhoty s laclem, nezaměnitelný středoevropský knír, kroje a hlasité volání po vracení majetku. Právě skončený kongres křesťanské sudetoněmecké organizace Ackermann-Gemeinde v Plzni nabídl spoustu zážitků, ale lidový sudeťácký stereotyp bychom tam hledali marně. Historicky první setkání vyhnaných Němců a jejich potomků s bývalými krajany na českém území se vyznačovalo spíš tím, že značná část z pěti set účastníků ještě neoslavila čtyřicáté narozeniny. A heslo „přestaňme už mluvit o usmíření, mluvme konečně spolu“ jen podtrhlo, že procházíme přelomem. Mladí Němci mluví o touze poznat starou vlast a i Češi po letech obav začínají opatrně vnímat svět za hranicí jako místo, z něhož je možné hodně získat.

Žádné výčitky
Pro Patricka Zorna je ta doba už hodně daleko. Nedávno oslavil dvacáté narozeniny, zajímá se o makroekonomické teorie a nejraději se dívá na fotbal. Přesto do Plzně vyrazil z rodného Karlsruhe i on. „Moje babička pochází ze Sudet a rád bych poznal zemi, kde se narodila,“ říká usměvavý student. Zatímco před deseti lety byla sudetoněmecká setkání zpravidla přehlídkou bolestných vzpomínek, v Plzni bylo jedno z nejčastějších slov Evropa a budoucnost. „V Česku se to jen hemží osobnostmi jako Jan Hus nebo Valdštejn. Ráda jezdím na tato setkání, protože se dozvím hodně o středoevropských dějinách nejen minulého století,“ tvrdí slavistka Dorothea Woletzová, jejíž manžel byl jako dítě po válce z Československa vyhnán. Podobných návštěvníků sudetoněmeckých setkání každým rokem přibývá.

Myšlenka uspořádat alespoň jedno zasedání Němců na českém území se poprvé objevila už v 90. letech, ale všem bylo tehdy jasné, že ve zjitřené atmosféře nevyřešených křivd to není možné. Mezitím uběhlo hodně vody a před rokem vystoupila s plánem mládežnická sudetoněmecká organizace Junge Aktion. Ukázalo se, že spousta lidí na obou stranách hranice je pro a iniciativy se chopila křesťanská sekce bývalých krajanů. „V církvi bylo vždy česko-německé propojení těsnější než všude jinde. Vzdělání kněží a duchovních bylo na rozdíl od jiných oblastí pro Čechy a Němce vždy společné,“ říká člen představenstva Ackermann-Gemeinde páter Anton Otte. Organizace vznikla v Mnichově roce 1946 původně na podporu vyhnaných duchovních a dnes patří k nejotevřenějším sudetoněmeckým organizacím. Ackermanni trvají na tom, že jejich kroky „nesmí ovlivnit touha po pomstě“, a vnímají souvislosti, což znamená, že vyhnání Němců vždy doplňují poukazem na bezprostředně předcházející hrůzy poslední války. Dlouhodobě spolupracují s českými neziskovými organizacemi a udržují úzké kontakty s některými politiky (například s bývalým šéfem diplomacie Schwarzenbergem, náměstkem ministra kultury Talířem nebo bývalým ministrem školství Liškou). „Nevoláme po vrácení majetku nebo omluvách. Chtěli jsme jen kontakt s Čechy. Teď náš přístup konečně nese ovoce,“ doplňuje Otte.

Navzdory této mezi sudetskými organizacemi mimořádné vstřícnosti nešlo v Plzni přehlédnout, že místní politická elita historické posezení odzívala. Hejtmanka Plzeňského kraje Milada Emmerová a plzeňský primátor Pavel Rödl neposlali dokonce ani své zástupce. Účastníci setkání jen velmi nesměle a mimo záznam říkají, že pětistovka hostů z Německa by si zasloužila, aby je politici alespoň pozdravili. „Jsme sousedy a s tím už nic neuděláme. V Česku však stále platí, že nejmenší chybu uděláte, když neuděláte nic,“ říká předseda českého Sdružení Ackermann-Gemeinde, již zmíněný Jaromír Talíř.