Zdeněk Nejedlý (1878–1962)
Byl si jistý, že svým dílem klade kulturní základ budoucím generacím, takže ke konci života si mohl budoucnost padesát let po své smrti představovat nějak takto: v každé knihovně jsou na nejčestnějším místě vyloženy jeho sebrané spisy. Každý Čech zná a miluje Smetanovu Libuši a Jiráskovy husitské a obrozenecké romány. Na tom, aby se i jiná mistrovská díla těchto autorů a několika málo jejich spolupracovníků dostala národu do krve, pilně pracují početná vědecká pracoviště. Výsledkem je, že ve svých oborech jsou tato díla považována za nepřekonatelný vrchol a mladí tvůrci se jim už ani nepokoušejí vyrovnat, neboť vědí, že je to zbytečné. Současníci a kdysi také konkurenti těchto velikánů, lidé jako Masaryk a Šalda, jsou zapomenuti – pokud se jejich díla občas čtou, pak jenom jako dokumenty dávno překonané doby.
Utopisté často uvažují staticky: zapomínají, že všechno, i oni sami, bude jednou popřeno a vystřídáno někým jiným. Všechno pak dopadá jinak, než naplánovali. Nejedlého spisy v představitelné době sotva kdo vydá a naopak u Šaldy a Masaryka máme za to, že se jim podařilo položit otázky, na které každou novou generaci baví odpovídat znovu. Svým statickým myšlením Nejedlý nejvíc uškodil právě svým oblíbencům: nejen o Jiráskovi, ale zčásti také o Smetanovi platí, že nebýt Nejedlého autoritativního opečovávání, dařilo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
