Profesor svůdce

Zdeněk Nejedlý (1878–1962)

Byl si jistý, že svým dílem klade kulturní základ budoucím generacím, takže ke konci života si mohl budoucnost padesát let po své smrti představovat nějak takto: v každé knihovně jsou na nejčestnějším místě vyloženy jeho sebrané spisy. Každý Čech zná a miluje Smetanovu Libuši a Jiráskovy husitské a obrozenecké romány. Na tom, aby se i jiná mistrovská díla těchto autorů a několika málo jejich spolupracovníků dostala národu do krve, pilně pracují početná vědecká pracoviště. Výsledkem je, že ve svých oborech jsou tato díla považována za nepřekonatelný vrchol a mladí tvůrci se jim už ani nepokoušejí vyrovnat, neboť vědí, že je to zbytečné. Současníci a kdysi také konkurenti těchto velikánů, lidé jako Masaryk a Šalda, jsou zapomenuti – pokud se jejich díla občas čtou, pak jenom jako dokumenty dávno překonané doby.

Utopisté často uvažují staticky: zapomínají, že všechno, i oni sami, bude jednou popřeno a vystřídáno někým jiným. Všechno pak dopadá jinak, než naplánovali. Nejedlého spisy v představitelné době sotva kdo vydá a naopak u Šaldy a Masaryka máme za to, že se jim podařilo položit otázky, na které každou novou generaci baví odpovídat znovu. Svým statickým myšlením Nejedlý nejvíc uškodil právě svým oblíbencům: nejen o Jiráskovi, ale zčásti také o Smetanovi platí, že nebýt Nejedlého autoritativního opečovávání, dařilo…