Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Civilizace

Obamův hořký Měsíc

55_R29_2009_n.jpg
55_R29_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Před čtyřiceti lety člověk poprvé stanul na jiném kosmickém tělese. Blížící se výročí přichází v době, kdy se rozhoduje o dalším směru vývoje americké kosmonautiky a Měsíc je opět ve hře.

55_R29_2009_s.jpg
55_R29_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Je to trochu absurdní: pod programem Apollo, který vynesl astronauty na Měsíc, je podepsán John F. Kennedy, prezident, jenž po nástupu do úřadu chtěl zrušit Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). Muž, který prosadil jeden z největších technických projektů všech dob, se tak málem stal hrobařem organizace, jež si brzy měla vydobýt světové renomé.

Viděno tehdejší optikou však měly Kennedyho záměry logiku. V roce 1961, kdy mladý prezident vstoupil do Bílého domu, uběhly od založení NASA pouhé tři roky. Nemohla se ještě pochlubit jediným úspěchem, naopak Sovětský svaz sbíral jedno prvenství za druhým.

Ve Spojených státech to měla NASA zpočátku těžké i proto, že odčerpávala zdroje a prostředky jiným organizacím, především armádě. Americké letectvo přitom tehdy intenzivně pracovalo na vlastním programu pilotovaného letu do vesmíru. Kennedy si ale včas uvědomil, že NASA může nakonec armádu předběhnout, a že navíc pošle člověka do kosmu pod hlavičkou civilní organizace.

Pak přišel 12. duben 1961 a z vesmíru zazněl hlas prvního kosmonauta světa. Jenomže hovořil rusky – a akcie NASA se dále propadaly. Naštěstí ne dlouho; když Spojené státy dokázaly díky ní počátkem května 1961 vyslat alespoň na práh vesmíru svého prvního astronauta, byla veřejnost nadšena. Kennedy nicméně chápal, že nemají-li Američané za Ruskem beznadějně zaostat, musejí rychle jednat.

56_R29_2009_s.jpg
56_R29_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Milion hodin výpočtů
Čím ale prvenství Rusů vyvážit? Ve hře bylo několik variant: vývoj raketoplánu, velké, trvale obydlené orbitální stanice… Názory se různily, shoda však panovala v jednom: musí to být něco, co by všechny dosavadní úspěchy Rusů zastínilo.

Nakonec zvítězil let na Měsíc. Představoval mimořádnou technickou a hospodářskou výzvu, začínalo se od nuly. Když Kennedy v roce 1961 program vyhlásil, sovětští analytici se domnívali, že jde jen o rétoriku, s tehdejší technikou si projekt nedokázali představit. A tak SSSR svůj pilotovaný lunární program v tichosti zahájil až v srpnu 1964, kdy již jasně viděl, že to USA myslí vážně. Bylo ovšem už pozdě: americký kosmický stroj tou dobou pracoval na plné obrátky a Měsíc se již nejevil tak nedostupný jako dříve. Pro zajímavost – sovětské politbyro rozhodlo, že se přistání člověka na Měsíci uskuteční na podzim roku 1967, mělo se stát velkolepou oslavou padesátého výročí VŘSR. Tříletá lhůta však byla zcela nereálná.

Nejen sovětští, ale ani američtí technici ovšem zpočátku nevěděli, jak se na Měsíc dostat. Jedinou zvažovanou variantou byla tehdy koncepce přímého letu: loď i s posádkou přistane na Měsíci a odtud později odstartuje zpět k Zemi.

Nakonec však zvítězil jiný scénář, koncepce výsadkového lunárního modulu, kdy jeden člen posádky zůstal v mateřské lodi na oběžné dráze kolem Měsíce. Přišel s ní inženýr John Houbolt. Jeho idea se nejprve setkala s odporem, dokonce i slavný konstruktér Wernher von Braun protestoval. Základní myšlenka výsadkového plavidla přesto zůstala, její správnost potvrdila armáda tří tisíc techniků a inženýrů, kteří výpočty strávili přes milion hodin pracovního času.

Měsíc byl hlavním cílem, prezident žádal, aby jej Američané dosáhli do konce desetiletí. Nebyl však cílem jediným, NASA se snažila maximálně využít vyvinutou techniku a infrastrukturu. První přistání na Měsíci mělo být jen počátkem ambiciózního programu Apollo Applications, tedy využití (techniky z) Apolla. Počítalo se s tím, že by na Měsíc časem sestupovaly společně dva lunární moduly, jeden s astronauty, druhý bez posádky – ten by na povrchu sloužil jako obytný blok; později snad dokonce moduly tři, přičemž třetí by nesl mohutné vozidlo, v němž by astronauti mohli několik týdnů žít a najezdit stovky kilometrů po okolí místa přistání.

Na oběžné dráze kolem Země měla vyrůst síť orbitálních stanic pro desítky a později i stovky astronautů. Tehdejší úroveň techniky a omezené možnosti přenosu informací vyžadovaly přítomnost člověka na palubách, astronauti ještě nebyli nahraditelní. A tak existoval například plán vypustit do vesmíru stotunový astronomický teleskop, který by obsluhovala lidská posádka – měnila by například filmové kazety se záznamy pozorování.
Kromě toho se počítalo s vybudováním trvale obydlené lunární základy, později i s pilotovaným letem na Mars (stanoveno bylo dokonce i datum startu – rok 1984). Kolem Marsu měla také kroužit obydlená základna a další by pak vyrostla i na povrchu planety. Byť to dnes působí příliš směle a nereálně, technicky šlo o uskutečnitelné projekty.

Jenže… Program Apollo nastartoval vědecko-technickou revoluci, která se stala katalyzátorem vývoje informatiky a automatizace. Revoluce ovšem často požírá vlastní děti a jinak tomu nebylo ani v tomto případě: pokrok šel i díky Apollu vpřed tak rychle, že lidé na palubách sond a stanic nakonec nebyli potřeba. Například místo plánovaného stotunového teleskopu s lidskou posádkou na oběžné dráze od počátku 90. let spolehlivě funguje plně automatický Hubbleův dalekohled, který váží desetkrát méně. Technologický převrat ovšem nebyl jediným důvodem, proč program Apollo nakonec vyhasl.

Začátek konce
Výsadkový modul kosmické lodi Apollo 11 přistál na povrchu Měsíce 20. července 1969. Úspěšné přistání představila NASA jako „splnění úkolu“, což ale skrývalo jistý zádrhel: komentátoři se již při startu Apolla 12 v listopadu 1969 ptali, proč Američané na Měsíc letí podruhé, když už tam jednou byli. Vědecká hodnota výprav veřejnost příliš nezajímala, pozornost brzy začaly přitahovat jiné věci než pestrost získaných vzorků lunární horniny.

S přízní veřejnosti to vůbec bylo trochu jako na houpačce. Počátkem 60. let se většina Američanů stavěla proti letu na Měsíc, postupně se ale jejich názor měnil. Program vytvořil téměř půldruhého milionu pracovních míst, často v odlehlých a do té doby relativně zaostalých oblastech. Třeba město Houston v Texasu, až dosud především domov těžebního průmyslu, se po vytvoření Střediska pilotovaných letů (dnes Johnsonovo kosmické středisko) zcela proměnilo. Středisko vyrostlo neprakticky daleko od průmyslových oblastí, kosmodromů, správních center USA, uprostřed bažin a v oblasti často sužované hurikány, přineslo jí však nebývalý rozvoj (Houston za tuto výsadu ovšem nevděčí pečlivému plánování, ale skutečnosti, že Kennedyho viceprezident a pozdější prezident Lyndon Johnson byl Texasan).

Přínos Apolla pro ekonomiku byl obrovský: 24 miliard dolarů investovaných do programu do července 1969 se během následujících dvaceti let vrátilo nejméně dvanácti- až patnáctinásobně. Někteří analytici hovoří o tom, že výpravy k Měsíci dodnes přinesly americkému hospodářství zisk až bilion dolarů, tedy sumu reprezentovanou číslem s dvanácti nulami. Díky programu Apollo vznikly například integrované obvody, objevily se automatické obráběcí stroje či ohnivzdorné nátěry pro letadla i budovy, do domácností pronikly přístroje s akumulátory, které už nebylo třeba mít stále v elektrické zásuvce (například ruční vysavače), zrodila se technologie sušení a konzervace potravin vymrazováním. Inženýři získali nové metody, jak řídit velké a komplikované systémy (raketa Saturn-V se skládala ze dvou milionů součástek) a podobně.

Když ale byla veškerá infrastruktura po celém území Spojených států vybudována, přestal být hospodářský efekt na první pohled viditelný. Tuto infrastrukturu náhle využíval jen úzký okruh vysoce kvalifikovaných dělníků a jiných specialistů, program už negeneroval tolik pracovních míst. Lidé přestávali chápat, proč by se mělo v letech k Měsíci pokračovat. A s klesající podporou veřejnosti se vytrácela i podpora politická. Státní rozpočet se potýkal s válkou ve Vietnamu, miliardové výdaje na kosmonautiku bylo stále těžší ospravedlnit. Nové vedení NASA se také obávalo značného rizika, které s sebou lunární výpravy nesly: případná smrt posádky by mohla kosmickému programu srazit vaz. Zraky všech se začaly pomalu upírat k perspektivnímu (tehdejšíma očima) programu raketoplánů, který sliboval deseti- až stonásobné snížení ceny za dopravu nákladů do vesmíru.

Program Apollo tak v podstatě dolétal s technikou, která byla vyrobena do startu Apolla 11. A ani ta již nebyla využita beze zbytku: mnohá americká muzea se dodnes chlubí nepoužitými lunárními moduly, kabinami Apollo, nebo i kompletními raketami Saturn-V, které se nikdy do kosmu nevydaly.

K Měsíci nakonec doletělo celkem šest pilotovaných výprav, poslední v prosinci 1972. Program nikdo formálně neukončil, ale další plánované expedice už neodstartovaly. Jeden z nejnáročnějších projektů lidstva skomíral, až zhasl docela.

Kormidlo se otáčí
Apollo je dnes minulostí, ambiciózní plány však nikoli. V lednu 2004 prezident George W. Bush otočil kormidlem americké kosmonautiky. Řekl, že chce, aby Američané v roce 2010 ukončili program raketoplánů, do pěti let poté představili novou pilotovanou kosmickou loď, do dalších pěti let vysadili astronauty na Měsíci (tentokrát nikoliv dočasně, ale natrvalo) a kolem roku 2030 doletěli i na Mars.

Program se souhrnným názvem Constellation (Souhvězdí) má být důstojným následovníkem Apolla, po jeho vzoru se skládá z navazujících etap. Například nová loď, o které Bush hovořil (dostala jméno Orion), získá „ostruhy“ při letech na Mezinárodní kosmickou stanici, takže když přijde na řadu Měsíc, bude již plně odzkoušeným plavidlem.

Budoucnost programu Constellation je však nejistá, především kvůli hospodářské krizi a nejednoznačnému postoji prezidenta Obamy. Jeho předvolební prohlášení byla v oblasti kosmonautiky velmi rozporuplná, každý v nich mohl slyšet, co chtěl. Osud projektu se proto nyní všichni snaží uhodnout z nepřímých známek.

S velkým napětím se například očekávalo, koho prezident navrhne do funkce administrátora, neboli „muže číslo jedna“ v NASA. Vyvoleným je Charles Bolden, bývalý astronaut a velký zastánce pilotovaných kosmických letů. Jeho zástupkyní se však má stát Lori Garverová, známá kritička stávající podoby plánů na lety k Měsíci (oba musí ještě potvrdit Kongres). Není tedy o nic jasněji než dřív.

Obamova inventura
Čeká se také na zprávu tzv. Augustinovy komise, jmenované prezidentem Obamou, která dostala za úkol posoudit současný a budoucí americký pilotovaný program. Verdikt má vynést do konce léta. Ačkoli její hlas je pouze poradní, prezident jí nepochybně bude pozorně naslouchat. Neoficiální zprávy hovoří o tom, že členové komise pokračování programu Constellation opatrně podporují. Připouštějí sice, že existují různé jiné eventuality, ale jako celek vychází právě Constellation nejlevněji.

NASA počítá s tím, že do roku 2020, než člověk znovu vkročí na Měsíc, bude program stát zhruba sto miliard dolarů (pro představu: nepůjde ani o třetinu rozpočtu NASA za celé toto období). Je to méně, než na kolik vyšel program Apollo do prvního přistání na Měsíci (v přepočtu na dnešní ceny to bylo zhruba 162 miliard dolarů), ale pořád to znamená závratnou částku. Má cenu ji vynakládat? Může vůbec Obama dovolit tak „astronomické“ utrácení v době, kdy scházejí peníze třeba na reformu zdravotnictví a kdy se americký státní rozpočet propadá do velkých schodků?

Na rozdíl od 60. let dnes zdánlivě chybí zřetelný důvod, proč na Měsíc letět a trvale se tam usadit. NASA oficiálně nabízí šest důvodů „pro“, jsou to ovšem velmi obecné fráze jako „globální partnerství“, „ekonomický růst“, „zájem veřejnosti“ a podobně.

Jistě, při bližším studování mají svoji logiku, ale běžný člověk se neubrání pocitu, že by to šlo i jinak a levněji. Může se třeba ptát, v čem je pilotovaná výprava – a právě na Měsíc – jiná než cesty robotů nebo třeba lety k orbitální stanici. Odpověď ale existuje: je jiná třeba ve své komplexnosti. Zatímco roboti a automatické sondy jsou zpravidla jednoúčelové automaty, při letech s lidskou posádkou je nutné řešit tisíce „zbytečných“ otázek. Jenomže právě tyto „zbytečné drobnosti“ přinášejí pokrok – žádná automatická sonda nikdy neposunula hranice poznání v lékařství a medicíně tak jako pilotovaná kosmonautika. Techniku letu na oběžnou dráhu, výstavbu stanic, jejich zásobování či dlouhodobé pobyty na jejich palubách jsme již velmi slušně zvládli, takže právě (trvalý) návrat na Měsíc představuje zcela novou výzvu.

Program Constellation má šanci stát se mnohem větším katalyzátorem pokroku než Apollo. Z velké části využije techniky a zařízení vyvinutých již pro minulé lunární výpravy a pro raketoplány, peníze proto tentokrát půjdou nikoli do startovacích ramp a hangárů, ale do vývoje nových technologií, které by mohly najít cestu do letectví, automobilismu, elektroniky, optiky, domácností…

Přes veškerou dílčí kritiku je Constellation výtečně postavený a promyšlený program. Umožňuje důstojné dokončení stávajících programů: ať jde o přesluhující raketoplány nebo maximální využití Mezinárodní kosmické stanice, kterou použije coby testovací platformu lodi Orion. Jeho jednotlivé kroky do sebe zapadají a logicky na sebe navazují. Byla by velká škoda do fungujícího soukolí zasahovat a hledat alternativy, které mohou být levnější jen na první pohled.

Otázkou každopádně není jen to, zda program Constellation „přežije“ Obamu a současnou hospodářskou recesi, ale také zda se jej podaří dlouhodobě ospravedlnit v očích americké veřejnosti. Zatím to tak bohužel nevypadá a nadšeni jím nejsou ani mnozí specialisté, jimž by mohl nabídnout uplatnění. Navštívíme-li kosmická střediska v USA a mluvíme tu s odborníky, prakticky od nich neuslyšíme nic o nadějích či očekáváních spojených s lety na Měsíc; místo toho v jejich slovech rezonuje obava z ukončení provozu raketoplánů, nejistota a strach ze ztráty zaměstnání. Zaznívají i pochybnosti ohledně letů na Mezinárodní kosmickou stanici; kdekdo kroutí hlavou nad tím, že bez raketoplánů budou mít Američané k této své stomiliardové investici přístup jen prostřednictvím ruských pilotovaných lodí Sojuz – nejméně do roku 2015, kdy má být Orion hotov.

Je ale škoda zapomínat na širší souvislosti: kdyby Apollo běželo podle původního plánu, třeba bychom si letos nepřipomínali jen čtyřicáté výročí přistání prvních lidí na Měsíci, ale také čtvrtstoletí od okamžiku, kdy lidská noha vstoupila na Mars. Kosmonautika by dnes byla mnohem dál a společnost by na tom vydělala.

Prezidenta Obamu čeká obtížné rozhodování. Plány na lety k Měsíci, jak je zdědil po svém předchůdci, mají smysl i v době hospodářské krize, bude však velice těžké vysvětlit to voličům.

Autor je publicista, specializuje se na kosmonautiku.

15.7. OD 11 HODIN ON-LINE ROZHOVOR O PŘISTÁNÍ NA MĚSÍCI S T. PŘIBYLEM NA WWW.RESPEKT.CZ.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte