F. X. Šalda (1867–1937)
Je skoro tři čtvrtě století mrtev, a stále nepřekročitelný. Protože poměry od dob, kdy žil, zhrubly v míře, kterou asi těžko uměl odhadnout, je dnes na místě otázka, zda si ho s naším úplně jiným způsobem uvažování vůbec dokážeme představit. V něčem jsme na tom podobně jako on, když na konci 19. století vstupoval do literatury: nekulturnost tehdejších poměrů mu vadila do té míry, že si musel vytvořit nové a lepší sám.
Od jeho dob se v Čechách ví, že kritik není jenom ten, kdo chytře přečetl knihu, našel v ní více než jiní a doložil proč, ale že tato práce zároveň může a má být mravním závazkem. Člověk má podle Šaldy poznávat umělecké dílo (a zároveň i žít) bez toho, aby si uložil jakoukoli rezervu. Tím, že člověk dílo (a svět) prožívá, se sám neustále mění. Při tom je možné všelicos, dokonce i to, že dílo (skutečnost) člověka přemůže – potom není hanbou hrdinsky zahynout.
Je zřejmé, že takto heroicky chápaná kritika byla něčím úplně jiným než profesí a nepodobala se tomu, co chápeme pod všednodenní prací. Bylo to úplně jinak. Člověk má podle Šaldy sám k sobě, k národu a společnosti, ve které žije, základní povinnost: klást na všechno ty nejvyšší nároky. Ničím jiným nejde sobě samému a světu více prospět. Protože život…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
