Lidí, kteří mají kus pole a sami na něm něco pěstují, rychle ubývá. Potraviny se přitom nerodí na regálech supermarketů. Dokázal by nás venkov ještě uživit, kdyby zkolabovala zemědělská velkovýroba?
Ve vesnici, v níž jsem po předcích převzal péči o ovocný sad, je kolem patnácti lidí, kteří vlastní několik hektarů polí a luk. Když jsem se před sedmi lety ujal onoho zhruba půl hektaru půdy, stala se pro mě procházka po vsi chvilkou nepřetržité konverzace o počasí, škůdcích a očekávané úrodě (hlavně jablek). Konverzace však postupně ubývalo – bral jsem to jako daň za to, že si mě místní už okoukli, že mám málo času a do vesnice přijdu zřídkakdy.
Není to ale jediný důvod. Během sedmi let pronajalo snad dvanáct z patnácti majitelů své hektary velkopodnikateli; stejně naložili i s traktory. Zisk za pronájem je sice mizivý, ale jistý a vlastně bezpracný. Jeden ze sousedů osázel své svažité louky, kde měl ještě před několika lety stádečko ovcí, rychle rostoucími dřevinami. Předpokládá, že tak pokryje svoji spotřebu palivového dříví. Poslední dva majitelé zatím stále pěstují brambory a obilí. Výdaje na sadbu, osivo, hnojiva, naftu, uskladnění úrody a další položky jsou však vysoké, takže se jejich celoroční výdělek pohybuje v částkách, za které by byl jen málokdo ochoten trvale pracovat. …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
