Umění možného

Až donedávna se na pekingském autosalonu, který se koná jednou za dva roky, nic moc nedělo. Byla to akce, kde čínští výrobci vystavovali svá laciná a nepříliš radostná vozítka a kde takzvaně „nové“ modely z linek různých společných podniků byly ve skutečnosti poupravené buicky a volkswageny starší generace. Nicméně letošní, desátý pekingský autosalon se vyrovnal kterékoli tradiční výstavní akci automobilového průmyslu, a to nejen co do počtu návštěvníků a pompy, ale i co do počtu nově představených modelů, velikosti propagačních panelů a počtu kapitánů průmyslu z nadnárodních společností. Daly se tam však vypozorovat i jasné varovné signály.

Na cizince, který přiletí do Pekingu, Šanghaje nebo Kantonu, udělají dojem široké autostrády, po kterých se z moderních letištních terminálů dostane do hotelu v centru města. Cesta z centra Pekingu na autosalon v nedaleké městské části Šun-i ovšem skýtala zcela jiný zážitek. Jakmile se čtyřproudá rychlostní silnice zúžila do jediného pruhu, auta mířící na výstaviště rázem musela zastavit. Asi o hodinu později v okolí nově postavených výstavních hal vládl chaos. Protože nebylo kde zaparkovat, autobusy vykládaly cestující uprostřed silnice. Ti museli přeskákat obrovské výmoly, které déšť ze znečištěného, olověného nebe proměnil na jezera. A tak motto celé výstavy („Sen, harmonie, nová vize“) vyznělo nejen hloupě, ale přímo výsměšně.
…