2008-2537-mobr-30mala05R472008n.jpg
2008–2537-mobr-30mala05R472008n.jpg • Autor: Respekt

2008-2537-vobr-30mala05R472008.jpg
Fotografie: Generál Laurent Nkunda. – Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Uviděli rychlé motorové čluny a věděli, že nemá smysl pokoušet se o útěk. Ve dvou člunech sedělo možná dvacet mužů s puškami a mačetami. Oči jim svítily, možná předtím kouřili marihuanu, kterou pro ně musejí ve velkém pěstovat vesničané. Nejvíc se smál ten, který si říká Satanas.

Satanas je šéfem drobné milice, jedné z mnoha bojůvek místních domobran zvaných Mai Mai, které na východě Konga vznikaly na přelomu tisíciletí. Měly chránit místní obyvatele před cizími armádami a milicemi, které v oblasti bojovaly o nerosty během „velké africké války“, do níž se tehdy zapojilo sedm afrických států. Dnes obyvatele terorizují stejně jako všichni ostatní ozbrojenci, kteří si v letech 1998 až 2003 východní Kongo rozparcelovaly.

Satanasova nevyzpytatelná armáda si udržuje bojovou morálku prostřednictvím magických amuletů a olejů, kouření trávy a pojídání vnitřností zabitých nepřátel. Přepadení humanitární pracovníci o jejích zvěrstvech od Konžanů slyšeli spoustu děsivých příběhů. Že by byli schopni ublížit bělochům, však přece jenom nepředpokládali.

Satanas svým kalašnikovem zamířil na cizince. Chvíli se kochal pohledem na jejich strach, pak rychle obrátil zbraň na své lidi a se smíchem dva z nich zastřelil. Ti ostatní jen tiše čekali, jestli odpráskne i je. Když viděli, že se šéf už „pobavil“, hodili dvě mrtvá těla do řeky a na rozkaz Satanase zase odpluli pryč. Vůdce povstalců chtěl jen ukázat svou moc, pro dnešek mu to stačilo.

Pro bělochy, kteří tuto historku vyprávějí v bezpečí areálu mise OSN ve východokonžském Bukavu, takhle vypadá šílenství, jež se v nádherné krajině nekonečných vulkanických pahorků poblíž jezera Kivu v minulých deseti letech stalo normálem. Jenže toto šílenství není tak iracionální, jak by se mohlo při pohledu zvenčí zdát.

Na východě Konga se odehrává pokračování čtrnáct let staré genocidy ve Rwandě a válčí se zde o kontrolu nad jednou z na suroviny nejbohatších oblastí světa. Lidé jsou tu už zvyklí rvát se o přežití ze dne na den. Mohou jen doufat, že nepřijde další biblická pohroma. Obyvatelé Gomy, největšího města východního Konga, které se v minulých dvou týdnech vrátilo do novinových titulků, se už z několika takových pohrom museli vzpamatovávat.

Druhá Rwanda

Goma už není jen město, je to symbol zkázy. Počátkem 90. let ji dvakrát vyplenili vojáci konžské armády, kterým tehdejší diktátor Mobutu přestal vyplácet žold. Pak do třísettisícového města došel průvod více než milionu uprchlíků ze Rwandy. Byli to lidé, kteří se báli odplaty za genocidu, při níž Hutuové během několika týdnů zavraždili 800 000 Tutsiů. Mnoho uprchlíků umíralo v ulicích Gomy vyčerpáním právě v okamžiku, kdy mohli mít po dlouhém pochodu pocit, že už jsou před pomstou v bezpečí. Tisíce lidí pak v uprchlických táborech kolem Gomy zemřelo při epidemii cholery, další stovky jich zabili vojáci rwandské armády, kteří město dobyli počátkem „velké africké války“ v roce 1998. Když se zdálo, že už nemůže být hůře, vybuchla v roce 2002 nedaleká sopka a láva zaplavila polovinu někdejšího dovolenkového ráje belgických kolonialistů.

Teď se Goma chystá na další spoušť. Před dvěma týdny se před městem zastavila rychle postupující milice generála Laurenta Nkundy. Před jeho válečníky uteklo přes dvě stě padesát tisíc lidí, kteří přibyli k dosavadnímu tři čtvrtě milionu uprchlíků žijících v provinciích Jižní a Severní Kivu. A prchali i vojáci oficiální konžské armády – na útěku rabovali ve vesnicích majetek lidí, za jejichž ochranu jsou placeni nepravidelným žoldem pohybujícím se kolem dvaceti dolarů měsíčně – částka, za kterou lze na místním trhu pořídit pět kuřat.

Jednačtyřicetiletý vystudovaný psycholog a etnický Tutsi Laurent Nkunda vede zhruba pět tisíc vojáků, kteří jsou lépe vyzbrojení a disciplinovanější než konžská armáda. Tvrdí, že jeho „Kongres na obranu lidu“ pouze chrání konžské Tutsie před opakováním rwandské genocidy.

Válka na východě Konga je totiž zjednodušeně pokračováním genocidy ve Rwandě mimo Rwandu. Uprchli sem nejen obyčejní vesničané-Hutuové, ale i milice Interahamwe, které genocidu naplánovaly a měly na svědomí nejhorší zločiny. Rychle se zorganizovaly a staly se vůdci uprchlických táborů, kde se sjednotily do nové milice – dnes si říkají Demokratické síly za osvobození Rwandy (FDLR). Ovládají rozsáhlé oblasti východního Konga a pořád se nevzdali svého původního cíle – vrátit se do Rwandy, opět převzít moc a završit nedokonané vyvraždění Tutsiů.

Z války občanské by se však brzy mohla stát válka mezistátní. Konžská vláda a armáda totiž údajně spolupracují s 15 000 bojovníků milic Hutuů; zahraniční odborníci na střední Afriku zase dokazují, že bojovníky Laurenta Nkundy vojensky podporuje, či dokonce platí Rwanda (Nkunda i Tutsii tvořená rwandská vláda to popírají). V pátek BBC přinesla různé zprávy svědků, podle kterých opět hrozí vypuknutí mezinárodního konfliktu – v ulicích Gomy prý slabou konžskou armádu podobně jako během „velké africké války“ podporují vojáci z Angoly a ze Zimbabwe; na straně generála Nkundy prý už bojují rwandští vojáci.

Válka s r. o.

V Kongu je totiž oč bojovat. Nachází se tu třetina světových zásob kobaltu, čtvrtina diamantových ložisek, dvě třetiny známých nalezišť koltanu, významné zásoby cínu, mědi, uranu, zlata, dřeva. I tady ve skutečnosti etnická rétorika – jako ostatně v mnoha jiných občanských válkách v Africe – zakrývá mnohem hmatatelnější příčinu nekončících bojů: nerostné bohatství.

Podle organizace Global Witness dodnes konžské milice na svých územích těží suroviny a ze zisků z pašovaných nerostů pak financují své vojáky. S obchodníky, kteří pak minerály dodávají na globální trhy, se vůdci rebelů domlouvají satelitními telefony. Pracovníci OSN vyprávějí o tom, jak na letištích přistávají neznámé letouny. Kolem nich se náhle seběhnou desítky lidí, vyloží a naloží dřevěné bedny s neznámým obsahem a zase se rychle rozprchnou.

Generál Nkunda kontroluje například obrovská naleziště koltanu potřebného na výrobu mobilních telefonů nebo laptopů. Na jeho vývozu podle studií OSN během války v letech 1998 až 2003 rwandská armáda vydělávala miliardy dolarů. Rwanda tehdy patřila k předním světovým vývozcům koltanu, ačkoli se na jejím území prakticky nevyskytuje.

Zdánlivě iracionální konflikt na východě Konga je typickou „válečnou ekonomikou“, kdy se války stávají druhem podnikání. Chudí, nezaměstnaní a nevzdělaní rozzlobení mladí muži tvoří bojovou „námezdní sílu“, která bývá placena povolením plundrovat dobyté území a znásilňovat. Peníze se získávají prodejem vytěžených surovin.

Není kam utéct

Chladná logika obchodníka s minerály se na východě Konga mísí se šílenstvím válečníků typu Satanase. Státní aparát tu nefunguje a obyvatelé se stali rukojmími někdy chladnokrevných, jindy nevyzpytatelných vojevůdců, kteří si užívají svou moc.

Rady si s tím neví ani sedmnáct tisíc „modrých přileb“ OSN, účastníků nejpočetnější a nejdražší mírové mise v dějinách Spojených národů. Nedokážou ochránit civilisty a žádný z jejích oslovených, obvykle frustrovaných pracovníků netušil, jak na nepřehledný východ Konga opravdu přinést mír.

Konžští civilisté však nemají kam utéct. Náladu na východě Konga těchto týdnů vystihl mladý muž z Gomy, kterého na svém blogu cituje americký humanitární pracovník Dawn Hurley.„Jestli mám strach? Strach je luxus pro bohaté. Když jste chudý, tak nemůžete nic dělat. Nemůžete utéct, nemůžete nic změnit, můžete jen přežívat. Jaký má smysl se bát?“


OSN NA BATERKY

Nádherné vily s výhledem na jezero Kivu si v Gomě a v Bukavu postavili belgičtí kolonialisté, kteří v Kongu nastolili nejbrutálnější africký koloniální režim. Po jejich odchodu se do mnohých z nich nastěhovali ministři a chráněnci diktátora Mobuta. Dnes tu bydlí pracovníci některých západních humanitárních organizací a vojenské mise Spojených národů MONUC, která v Kongu působí od roku 2000.

Podle současného mandátu má mise pomáhat udržovat příměří a všemi vojenskými prostředky chránit civilisty. Konžané se však na současné obyvatele honosných vil často dívají podobně jako na ty bývalé – jako na privilegované kořistníky konžského bohatství. Hněv obyvatel Gomy mířil po nejnovější ofenzivě generála Nkundy i na vojáky OSN. Tisíce lidí kameny zaútočily na základnu zhruba tisícovky vojáků MONUC, které obviňovali z toho, že nedokážou bránit postupu Nkundovy armády ani ochránit civilisty. Až poté bílé obrněné vozy OSN vyjely bránit cesty do Gomy.

V Kongu, zemi o rozloze západní Evropy, dnes působí 17 tisíc členů mise MONUC. Je to největší a s ročním rozpočtem přesahujícím miliardu dolarů i nejdražší mírová mise v dějinách OSN.

Ani jeden z oslovených Konžanů, včetně samotných místních zaměstnanců MONUC, práci OSN nechválí. Vojákům například vyčítají, že se bojí ve střetech chránit civilisty a že jsou arogantní a vyhýbají se komunikaci a kontaktu s místními obyvateli (většina vojáků vůbec nemluví francouzsky ani svahilsky). Nemohou jim také zapomenout, že se zapletli do skandálů s pašováním zbraní rebelům a diamantů do zahraničí a to, že někteří zahraniční vojáci sexuálně zneužívali nezletilé Konžanky.

Bariéru mezi ochránci a chráněnými dokazují slova zaměstnanců OSN. Ti si totiž na oplátku zase stěžují na Konžany. Jsou často ze své práce frustrovaní a nevidí jinou naději pro mír než větší nátlak na vládu ve Rwandě, která je však hlavním spojencem Spojených států a Velké Británie v regionu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte