2008-1851-mobr-15sloukaR342008n.jpg
2008–1851-mobr-15sloukaR342008n.jpg • Autor: Respekt

2008-1851-vobr-15sloukaR342008.jpg
Fotografie: Zdenek Slouka – Autor: Ivan Kuťák • Autor: Respekt

Zdenek Slouka

(1923) je profesorem politologie. Byl politickým analytikem při americké okupační armádě. Přednášel na New York University, Columbia University, dále na univerzitě ve Washingtonu a na Lehigh University v Pensylvánii a naposled na Univerzitě Karlově. Od roku 1992 žije trvale v Praze.

Hovoříme v mnoha tóninách: nacionalisté všeobecní, tedy vlastenci, i specializovaní, fašističtí a nacističtí, anarchističtí a ti s kříženými geny, jako třeba nacionalisté Alláhovi nebo židovsko-izraelští, také katoličtí, protestantští, bezbožní… Mnoho je nás a pojmu „nacionalismus“ jsme dali zvuk nejen špatný, ale také kakofonický, nesrozumitelný.

Literatura není o nic srozumitelnější než život, co je nacionalismus, se nedočteme. Možná to tam je, ale dohledat se! Sta a sta svazků popsaných texty učenými a méně učenými, s nekonečnem formulací a myšlenek hlubokých i mělkých, slaboduchých i zcela povětrných. Během desetiletí v profesorské profesi jsem pár těch knih pročetl, ale stále neznám jednotící definici nacionalismu. Jen jedno je mi stále jasnější. I když se rozumem řadím mezi kosmopolity, aureolu světoobčanství mi cloní fakt, že jsem zřejmě nacionalista, typu všeobecného. Znaky jsou neklamné.

Podezření v duši

Jakou jsem měl radost, jakou hrdostí se mi pnula vlastenecká hruď, když už v prvních dnech olympiády český ostrozrak a české prsty na spoušti šly do černé a proměnily ji ve dvě zlata! Nešlo o sportovní nadšení. Ke střílení mám postoj veskrze negativní. V té radosti byl ryzí nacionalismus. Jenže nacionalismus není nikdy tak docela ryzí. Má tváře Janusovy. Mou nacionalistickou duši nerozjařilo jen vítězství našich, ale také to, že mezi bezprostředně poraženými byli střelci ruští. To jsme jim zase ukázali!

Nad tou odvrácenou tváří svého nacionalismu jsem se musel zamyslet. Ona mě vlastně téměř nutí řadit ostatní národy podle stupňů přízně či nepřízně, jaké jim v duši připisuji. Že kromě ruských soupeřů David Kostelecký také bezprostředně porazil Itala a Kateřina Emmons Kůrková Chorvatku, to mě nechalo chladným, i když i tam bych mohl najít jisté rozlišení. Kdyby děvčata z Mali porazila české košíkářky, překvapilo by mě to a mrzelo, ale našel bych v tom i jisté jasnější stránky pomocí patrně poněkud urážlivé shovívavosti. Můj nacionalismus je potěšen, když porazíme Němce, ale ještě daleko víc, když zvítězíme nad Rakušany. Soupeří-li spolu Norové a Švédové, nacionalistické hnutí mé mysli nedá jinak – držím palce Norům. Až mě někdy znepokojuje, jak mám všechny oznámkovány a seřazeny. Že i ostatní moji dobří rodáci mají každý svou hierarchii, není nijak uklidňující.

Vkrádá se mi do duše podezření, že můj nacionalismus je ve své odvrácené tváři poznamenán historickou pamětí a hluboko vrostlými odsudky, předsudky i náklonnostmi a antipatiemi. A mám pocit, že všichni my dobří nacionalisté, čeští, němečtí, francouzští, ruští, až kam oko dohlédne, jsme na rubu své nacionální identity takto postiženi. Je dobře neztrácet to z vědomí v době, kdy se k sobě tak rychle a neodvratně přibližujeme. Územní hranice se již začaly bortit. Už dlouho jsou na řadě hranice a zátarasy v nás. Už dlouho.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte