Zdenek Slouka

Snad jsme až příliš uhranuti děním na zmrzlém povrchu širé Rusi. Bedlivě sledujeme každý pohyb, sluch nastražen na každé slovo, tu silácké, tu přitlumené, a ptáme se, kamže to míří ruská zahraniční politika. Že by opravdu zamrzla v konfrontačním syndromu studené války?

Občané, s úctou vzhlížející k Pražskému hradu, již delší dobu neklidně zaznamenávali, že prezidenta České republiky bylo vidět stále méně, že se vytrácel, a nyní se trápí, že se jim prezident nadobro ztratil. Kde ho hledat?

Na Maltu připluje denně 25 až 50 uprchlíků z africké bídy, ale už jich sem v jediném dni dorazilo i 180, na Kanárské ostrovy mnohonásobně víc. Ti, co přežijí, skončí za ostnatými dráty záchytných táborů ve španělských enklávách Ceuta a Melilla v Maroku nebo v Los Capuchinos v Malaze, v Itálii pak v Turínu, Trapani a Crotone.

Je to samozřejmě problém nás všech, ale jeho politické řešení je v rukou, do kterých patří: v rukou premiéra Topolánka a jeho vlády.

Hovoříme v mnoha tóninách: nacionalisté všeobecní, tedy vlastenci, i specializovaní, fašističtí a nacističtí, anarchističtí a ti s kříženými geny, jako třeba nacionalisté Alláhovi nebo židovsko-izraelští, také katoličtí, protestantští, bezbožní... Mnoho je nás a pojmu „nacionalismus“ jsme dali zvuk nejen špatný, ale také kakofonický, nesrozumitelný.

Osmnáctiletá Monika a dvacetiletý Jakub, studenti, myslící lidé, oznámili svým rodinám, že se jim nelíbí svět, který je obklopuje, a že jej tedy opouštějí.

Některé sporty se vychýlily ze svých hranic a nedělá jim to dobře: lední hokej a fotbal.