Irská lekce

Světové scéně ještě stále dominují Spojené státy. Na jejich úroveň se kvapem tlačí Čína, z popela vstává Rusko, vynořuje se třeba Indie nebo Brazílie, zatímco Evropská unie pomalu mizí z dohledu. Lisabonská smlouva byla ne právě ideálním pokusem takový vývoj zastavit. Je projektem té části evropských politiků, kteří jsou přesvědčeni, že kontinent musí svou významnou ekonomickou váhu doplnit politickou a také vojenskou silou, pokud má ve hře světových velmocí hrát významnou roli. Tedy spíše byl takovým projektem.

Pokus uvést do života Lisabonskou smlouvu skončil prohrou, ať se na to díváte z kterékoliv strany a jak dlouho chcete. Politici teď mají několik dní před čtvrtečním summitem na to, aby navrhli, co dál. Je trochu brzy prohlašovat smlouvu za mrtvou, už jenom proto, že když ji sedmadvacet členů zplodilo, bylo by minimálně zdvořilé ji společně také pohřbít. V atmosféře často účelově pokřivené diskuse o unijních záležitostech není nikdy na škodu zopakovat, že návrh reformy evropských institucí není žádným „projektem Bruselu“, ale dohodou, pod níž jsou vlastnoručně podepsáni volení šéfové všech členských zemí a u jejíhož vzniku byly všechny členské země od prvního písmene.

Případný pokus nějak se z již třetího odmítnutí reformy vylhat a donutit třeba Iry hlasovat podruhé je ale zbytečný. Složitý balík změn zamítli v různých podobách postupně voliči ve třech proevropských zemích a není důvod se domnívat, že by se situace neopakovala v…