2008-1052-mobr-50budinR202008n.jpg
2008–1052-mobr-50budinR202008n.jpg • Autor: Respekt

2008-1052-vobr-50budinR202008.jpg
Fotografie: Obálka knihy – Autor: Archiv • Autor: Respekt

„Páchal neplechu za neplechou,“ orazítkoval Klement Gottwald v roce 1936 šéfredaktora Rudého práva Stanislava Budína (1903–1979), následně vyloučeného z KSČ. Budínovo osobní svědectví Jak to vlastně bylo teď vyšlo v nakladatelství Torst. Není to jen obhajoba autorových názorů, ale také paměti a zároveň kronika větší části minulého století.

Budín se coby Bencion Bať narodil zámožným židovským rodičům v ukrajinském Kamenci Podolském, kde žil do roku 1922. Poté studoval v Praze, kde se – oslněn demokratickými poměry – stal nadšeným občanem nové vlasti. Zároveň ho vnímavost k tehdejším sociálním poměrům postupně dovedla až do KSČ. V roce 1928 začal Budín, podle svých slov, „fušovat“ do žurnalistiky natolik úspěšně, že ho v polovině třicátých let jmenovali šéfredaktorem Rudého práva. Od té chvíle přestávají být jeho vzpomínky osobní, ale stávají se společenskou výpovědí.

Soudružské vztahy

Setkáváme se zde s řadou osobností, jako Záviš Kalandra, Karel Teige, Milena Jesenská, dozvídáme se víc o Romanu Jakobsonovi, Julianu Tuwimovi, Egonu Hostovském, E. F. Burianovi i Janu Masarykovi. A samozřejmě o postavách komunistických vůdců, kteří jako by potvrzovali úsloví, že ze všeho nejhorší a nejcyničtější jsou soudružské vztahy. Stanislav Budín napsal zajímavě o poměrech na Ukrajině v počátcích sovětské moci, o předgottwaldovské KSČ stejně jako o pozdějších zkušenostech v USA za války nebo o konferenci v San Francisku, kde byl s Masarykem jediným českým účastníkem vzniku OSN.

Z pozice levicových ideálů nikdy neustoupil. Přesto, že jej „rodná“ komunistická strana odvrhla. Na svém příkladu, ale třeba i na údělu „renegáta“ Guttmanna, předního Gottwaldova spolupracovníka, přitom ukazuje, jak nebezpečné bylo názorově se odchýlit od bezprostředně platných směrnic Komunistické internacionály. Zatímco Guttmann zapochyboval o revolučním odhodlání německých dělníků, Budín se provinil tím, že doporučoval vytváření lidové protifašistické fronty o pár měsíců dřív, než se pro ni rozhodla oficiální stranická linie. Po odchylce následoval trest a první Budínův pád mezi vyvržené.

Stigma před komunisty ze sebe smyl až za války, kdy v americkém exilu vytvořil z provinčních Newyorských listů významný časopis zahraničního odboje. Teprve pak byl ve vlasti občansky omilostněn. Jako zázrakem prošel v padesátých letech sítem nastraženým na funkcionáře „židovského původu“ a v šedesátých letech stihl napsat několik zajímavých monografií. Po sovětské invazi sdílel společný osud lidí usilujících o nápravu obecných poměrů a jako jeden z prvních signoval úvodní prohlášení Charty 77. O dva roky později zemřel. To byl konec série Budínových vzestupů a pádů, připomínajících celoživotní jízdu na horské dráze.

Vzpomínkovou knihu Stanislava Budína lze doporučit, třebaže její sepsání od publikování dělí pětatřicet let, během nichž by autor pravděpodobně některá hlediska korigoval. Při čtení nás napadá, jaká je škoda, že dosud neexistují relevantní dějiny KSČ. Instituce, jejíž význam a důsledky pro naši společnost lze srovnat s působností Sokola nebo církve. Jak zajímavé by takové dějiny musely být, dokazuje i Budínova výpověď.

Autor je historik a novinář.

STANISLAV BUDÍN: JAK TO VLASTNĚ BYLO

Torst, 620 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte