Pět let na ose dobra

„Stojím ve frontě u benzinové pumpy už od svítání. Co je to za demokracii, za prosperitu? Když v centru města padala socha Saddáma, tak jsme si mysleli, že budeme žít jako lidé v bohatém Perském zálivu, ale byla to jen slova,“ vzpomíná s hořkostí na záběry, které v roce 2003 oblétly svět, řidič taxíku v Kirkúku Abdulláh Ahmed.

Tento týden uplyne pět let od okamžiku, kdy americké letouny svrhly první bomby na Irák a pásy spojeneckých tanků se zabořily do písku za irácko-kuvajtskou hranicí. Trvalo jen pár týdnů, než bez většího odporu sesadily jeden z nejkrutějších diktátorských režimů světa. Rychlý vojenský triumf nad Saddámem Husajnem se však pro špatně připravené Američany stal pouze předehrou ke skutečné bitvě. Čtyři tisíce mrtvých amerických vojáků, desítky, podle některých odhadů dokonce až stovky tisíc mrtvých iráckých civilistů, rekordní tři biliony dolarů (podle výpočtů bývalého hlavního ekonoma Světové banky Josepha Stiglitze) z kapes daňových poplatníků, celosvětová vlna antiamerikanismu – taková je zatím cena irácké války.

Šance na důstojný odchod Američanů – nechtějí-li zemi zanechat ve víru občanského konfliktu a před hrozbou rozpadu – jsou po pěti letech stále velmi vratké. Skeptičtí pozorovatelé se dosud, stejně jako před pěti lety, ptají: dokážou Američané po vyhrané válce v Iráku zabezpečit také…