2008-37-mobr-3637R012008nahled.jpg
2008–37-mobr-3637R012008nahled.jpg • Autor: Respekt

2008-37-vobr-3637R012008.jpg
Autor fotografie: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Bylo nás dvanáct. Energická historička umění z Londýna Tanya, jejíž pas je plný exotických razítek a víz, naposledy z Tibetu, kterým kočovala loni. Architekt a manažerka ženevské firmy na počítačové hry Wayne a Melanie, kteří procestovali Japonsko, Indii i Rusko a přežili nouzové přistání v Andách, když jejich letadlu upadl jeden z motorů. Andrew – jihoafrický bankéř a majitel farmy v Zimbabwe toho času bytem v Londýně – byl snad úplně všude, naposledy ve Vietnamu. Velšští učitelé na penzi Norah a Ian si zase na cestách užívají našetřené peníze, naposledy byli v indickém horském státě Sikkim. Tuhle skupinku zkušených cestovatelů doplňujeme my dva – česká novinářka a Antony, anglický počítačový programátor. A doplňujeme ji důstojně: spolu jsme už navštívili Keňu, Kostariku nebo Kambodžu, Anthony vedle toho procestoval i Mexiko či Srí Lanku.

Potkali jsme se jednoho slunečného listopadového rána ve frontě na pasovou kontrolu na jediném letišti nepřístupného himálajského království. Na cestě sem z nepálské metropole Káthmándú jsme obletěli Mount Everest a další osmitisícovky a po divokých výkrutech mezi horami přistáli v údolí Paro, které leží ještě o kilometr výš než nejvyšší česká hora Sněžka.

Naše dvanáctka cestovatelů toho nemá moc společného, jen touhu vidět Bhútán, perlu schovanou v nejvyšších horách světa. „Už dlouho se sem chystám, hodně mě zajímá buddhismus,“ vysvětluje tmavovláska Tanya. A Wayne ji rozhodně doplňuje: „Bhútán byl jednička na našem seznamu míst, která ještě chceme vidět. A taky mě lákalo, jak komplikované je dostat se sem, a díky tomu je tu málo turistů.“

Komplikované to opravdu je. Nesmí kouřit a sledovat MTV, přesto jsou Bhútánci jedni z nejšťastnějších lidí planety.Bhútánský král a vláda totiž hledí na cizince – a hlavně ty ze Západu – jako na nebezpečí pro unikátně zachovalou kulturu a přírodu a pouští jich do země jen velmi omezený počet. Cizinec se do Bhútánu může dostat pouze dvěma způsoby – buď na pozvání krále či vlády, nebo jako přísně hlídaný a nejrůznějšími podmínkami omezený turista. Vízum lze dostat jen za dodržení velmi striktních pravidel: třicet dní před vstupem do země musí návštěvník předložit smlouvu s lokálním průvodcem, který jej bude po dobu pobytu doprovázet, předložit seznam míst, kde se bude zdržovat, a přesnou trasu cesty a jako malý bonus doklad, že za každý den strávený v Bhútánu utratí minimálně dvě stě dolarů (tedy částku, za jakou lze v sousední Indii pohodlně cestovat měsíc). Přesto – nebo spíš právě proto – země přitahuje stále více cestovatelů. Ještě v roce 1990 jich byly pouhé dva tisíce, loni už sedmnáct tisíc a rok 2007 končí s dvaceti tisíci. Vzhledem k tomu, že do Prahy jich za jediný den přijede o pětinu víc, se to může zdát málo. Ale vláda himálajského království je opačného názoru a rozhodla se příliv zvědavých cizinců opět omezit: od ledna denní povinně utracená částka vyskočí na 350 dolarů a vážně se uvažuje o obnovení kvót regulujících počty turistů.

Království tlustých psů

To nás ale teď netrápí, protože my jsme do jedné z nejpodivnějších zemí ještě proklouzli. Už na letišti člověk kulí oči. V době unifikovaných sklobetonových letištních budov tady mají domek v tradičním bhútánském stylu, s pestrobarevně zdobenou a bohatě vyřezávanou střechou, na stěnách se prohánějí namalovaní tygři a pasový úředník má na sobě něco, co vypadá jako župan ušitý ze skotského tartanu, holá kolena a hnědé podkolenky. Na náš pokus pozdravit ho tradičním „Kuzuzampo“ v místním jazyce dzongka nás jen přísně sjede pohledem a bez jediného slova pohybem ruky, kterým obvykle odháníme komára, naznačí, že máme odejít. Tak tedy, vítejte v Bhútánu.

Království Druk Yul neboli Země hřmícího draka je opravdu fascinující místo. Veliké jako Švýcarsko a s necelými sedmi sty tisíci obyvateli, kryté himálajskými štíty před tlakem a choutkami svých obrovských sousedů, Indie a Číny. Jeden z posledních koutů nedotčených masovým turismem – lidé si na bílé cizince pořád ještě ukazují prstem, a když tu před čtyřiceti lety viděli první džíp, prý prchali hrůzou; televizi král svým poddaným povolil teprve v roce 2000. Na domech tu mají kvůli plodnosti a štěstí realisticky namalované metr velké rudé penisy jako připomínku legendárního lamy Drukpy Kunleye, který v patnáctém století proslul neortodoxními metodami šíření buddhismu. Hory jsou tu tak vysoké, že pětitisícovky a nižší vrcholy ani nemají jména.

Tradiční se tu divoce a podivuhodně mísí s moderním – mnich oplachuje uprostřed lesa vodou z potoka svoji zánovní stříbrnou toyotu; voda je totiž posvěcená modlitebním mlýnkem a mnich věří, že ho na cestách ochrání. Všichni tu mají nejnovější modely mobilů, ale rýže se sklízí ručně. Jen minimum lidí má teplou vodu z kohoutku, ale koše na tříděný odpad najdete na každém kroku, vláda lidem přispívá na solární panely a povinnost občanů chránit přírodu a nedopustit žádné její „vizuální, zvukové či fyzické znečištění“ je dokonce zakotvena v nové ústavě. Země je sebejistá a relativně dobře zabezpečená, protože její hydroelektrárny postavené na strmých himálajských svazích dodávají proud sousedícím velmocem – prodej elektřiny do Indie tvoří polovinu příjmů bhútánského státního rozpočtu.

Jde o jednu z posledních absolutistických monarchií světa, jejíž občané se v mezinárodních průzkumech tradičně umísťují na prvních místech žebříčku v pocitech životního štěstí. Monarchie, jejíž hlava se na sté výročí existence státu (1907) dobrovolně vzdala podstatné části své moci. Demokracie tu ovšem bude mít svá specifika – ministrům i vyšším státním úředníkům se podle etikety prostý lid hluboce klaní. Sedmdesát procent území Bhútánu zabírají lesy a šedesát procent obyvatel jsou lidé mladší než osmnáct let. Mají tu asi pět druhů domácí whisky a nepočítaně piva, ale koupit tabák je ilegální.

Je to snad jediná země na světě, kde pouliční psi vypadají blahobytně a nikdo si je nedovolí nakopnout – Bhútánci jako buddhisté věří, že to jsou dobří lidé, jimž při reinkarnaci jen těsně unikl návrat v člověčí podobě. Kriminalita je tu tak malá, že zpráva o krádeži fotoaparátu americké turistce se dostane na první stránky novin a vyvolá všeobecné zděšení. A kriminál je obehnaný plotem z kaktusů.

V buddhistickém království Bhútán mniši tvorbou mandal i neúnavným obnovováním vyhořelých klášterů ctí hlavní heslo své víry „Vše se mění, nic není trvalé“. Té největší změně – vpádu moderního světa – se ale Hřmící drak brání zuby nehty. Díky tomu zde některá místa pořád vypadají stejně jako na kresbách Samuela Davise – ředitele Východoindické společnosti, který Bhútán navštívil na konci 18. století. A když tu ztratíte pas, čeká vás dlouhé a drahé čekání, neboť v této himálajské pevnosti nemá ambasádu žádný západní stát.

Ten, který směl zůstat

Před letištěm na nás s bílými šálami, které nám na uvítanou ovážou kolem krku, čekají naši dva průvodci – Brit Michael Rutland a Bhútánec Tandin Dorji. Rutland, energický štíhlý sedmdesátník s akcentem vyšší britské třídy, je expert na Bhútán na slovo vzatý. Když mu počátkem 70. let na jednom večírku v Oxfordu nabídli, aby šel učit fyziku kamsi do Himálaje, vzal si čas na rozmyšlenou a souhlasil v okamžiku, kdy na mapách uviděl přes bhútánské území nápis „nezmapováno“. Mezi jeho tehdejší žáky patřil šestnáctiletý mládenec, otec současného krále. V Bhútánu mají učitele obecně ve velké úctě a králův učitel je v úctě obrovské. Michael Rutland později dostal od svého bývalého žáka bhútánské občanství (kteroužto poctu cizinec jinak než královským darem získat nemůže) a ve svém domě kousek od metropole Thimpu žije devět měsíců v roce. Mimoto je bhútánským velvyslancem ve Velké Británii a před lety adoptoval místního chlapce Kesanga. Turisty provází Michael Rutland pouze jednou do roka a důvod je prostý – britská cestovní kancelář, s níž jsme výlet podnikli, mu za to dobře zaplatí.

Druhý, místní průvodce Tandin je devětadvacetiletý vystudovaný ekonom. Se svojí širokou tváří, vystouplými lícními kostmi a ostře vykrojenými štěrbinkami očí vypadá jako Buddha. Pod goretexovou bundou má na sobě stejný župan (alias tradiční oděv gho) jako muž z pasové kontroly, doplňují ho i supermódní letecké brýle, masivní náramkové hodinky a trekařské pohorky.

Tahle dvojice se od nás příští dva týdny téměř nehne na krok. Jednak, jak už bylo řečeno, bez předem najatých průvodců do Bhútánu prostě nemůžete. Ale i kdyby se člověk chtěl nakrásně utrhnout ze řetězu, když už je na místě, samostatně cestovat není zrovna legrace. Na hranicích všech osmnácti distriktů jsou checkpointy, kde ozbrojení vojáci v modrošedočerných uniformách kontrolují projíždějícím doklady a zjišťují, kam kdo jede a proč.

Povinnost mít průvodce byla prý v minulosti zavedena hlavně kvůli bezpečnosti cestovatelů (aby se neztratili, někam nespadli či neumrzli), dnes je to spíš příležitost k obživě pro řadu místních. A také způsob, jak mohou královské úřady vědět o každém kroku cizího návštěvníka. To jsme později poznali i na vlastní kůži: když jsme se sami vydali do města třeba v metropoli Thimpu, vzbuzovali jsme bez nezbytného doprovodu u kolemjdoucích překvapené reakce. Žádná hlídka nás sice nezatkla – tohle není Severní Korea –, ale lidé si nás udiveně prohlíželi, protože pravidla jsou pravidla, a ta se přece mají respektovat.

Na farmu!

Naše cesta začíná v údolí Paro. První dojem (a ty další taky) je ohromující. Vzduch je průzračně čistý, řeky blankytně modré, lesy neuvěřitelně husté, na svazích se ve větru třepotají pestrobarevné modlitební praporky, na malých políčcích se honí děti, lidé se na nás usmívají, kudy chodíme. Ubytovali jsme se v hotelu Olathang – v jednoduše zařízených dřevěných chatkách s luxusním výhledem na celé údolí. Taky za to platíme cenu, za niž se člověk vcelku pohodlně ubytuje uprostřed Manhattanu.

Bydlení v Bhútánu je vůbec zvláštní věc. Kvůli minimu turistů je hotelů pomálu, a návštěvník je proto důrazně upozorněn, že se může stát, že nečekaně přijede někdo důležitý a jeho ze zamluveného pokoje na poslední chvíli vyhodí. To se nám stalo v těžce přístupném ledovcovém údolí Phobjika, kde z nás udělala bezdomovce íránská delegace. Naštěstí se tam dá spát na dvou místech – a rozlehlá usedlost dvaapadesátiletého farmáře a podnikatele v turistice Kezanga Phuntsha byla zčásti volná. Statek proměněný v ubytovnu živí devítičlennou rodinu už deset let a stojí je to mnohem méně dřiny než téměř výhradně ruční starost o pole. A nám pobyt tam asi nejlíp ukázal, jak bydlí místní lidé. Elektřinu pro tříposchoďovou, bíle omítnutou budovu z hliněných cihel dodávají solární panely na střeše (dráty nemohou v údolí být, rušily by let vzácného jeřába černokrkého), topí jen v kuchyni v plechových kamínkách a zájemce o horkou koupel mohl do Kezangovy privátní lázně: dřevěné boudy o velikosti autobusové zastávky, jejíž dubovou vanu plnila voda ohřátá v ohništi rozpálenými kameny.

Teď jsme ale ještě v Paro a jdeme navštívit jeden z nejstarších bhútánských chrámů – Kichu Lhakhang. Vznikl v době, kdy české země začali osídlovat Slované. Před brankou sedí drobný stařec, tvář vrásčitá a hnědá jako vlašský ořech, vyhřívá se na ranním listopadovém slunci a upřeně na nás zírá. Bílého cestovatele vycvičeného z afrických či asijských zemí s rozvinou turistikou napadne jediná věc – a nás to napadlo všechny: bude po nás něco chtít. A opravdu, starý muž kývne směrem k nám a pak něco v jazyce dzonga říká Tandinovi. „Ptá se – vedeš si hosty?“ překládá průvodce. „A říká mi, abych vám vyřídil, že vás pěkně vítá.“ Před chrámem skupina starších žen točí modlitebními mlýnky a drmolí modlitby (za nejlepší možnou reinkarnaci). Zvědavě si nás prohlížejí, jedna ze stařenek si váhavě sáhne na moje světle hnědé vlasy, kterým ostré dopolední slunce přidává zářivý zrzavý nádech, tak neobvyklý v zemi výhradně černovlasých lidí. „Kde je tvoje země?“ překládá Tandin její otázky. Daleko, moc daleko – je tak jediná odpověď, kterou můžete říci lidem netušícím, že existuje Evropa.

Tradice budou – povinně

Tahle pohlednicová idyla země bez elektrických drátů a s upřímnými, dětsky otevřenými lidmi není jenom výsledkem přirozeného lpění Bhútánců na tradicích. Skrývá se za ní promyšlená politika.

Na dodržování tradic tu totiž dohlíží speciální vládní komise, která je zodpovědná za uchování kulturní identity a úcty k náboženství v podobě, jaká tu byla po tisíce let. A dělá to důsledně. Místní si kupříkladu nesmějí postavit dům v jiném stylu než tradičním a nesmí být vyšší než pět pater. Pro určené příležitosti je povinné nosit tradiční oděv a dodržování tohoto pravidla kontrolují vojáci. Každý dzong (klášter) či úřad nebo vstup na všechny náboženské festivaly či oslavy státních svátků tedy střeží armáda a nevhodně oblečeného člověka nepustí dovnitř nebo mu rovnou udělí pokutu.

Ochranou kultury vláda zdůvodňuje také regulace, které platily nebo stále platí pro média. Satelitní televize je ilegální, na kabelovce jsou programy vládou pečlivě vybrané a ty „nevhodné“ – některé indické zpravodajské kanály, MTV, Fashion TV či wrestlingové stanice – jsou zakázané. Ilegální jsou rovněž exilová média vydávaná v Nepálu a kritická k současnému bhútánskému establishmentu, kupříkladu deník The Bhutan Reporter. Na druhou stranu v Bhútánu můžete s klidem sledovat třeba CNN. Místní privátní média byla povolena teprve v roce 2006, do té doby měl Bhútán média výhradně provozovaná vládou.

Indové v prachu cesty

Z Paro se po pár dnech přesouváme do hlavního města země – Thimpu. Vzdušnou čarou je to asi padesát kilometrů a na mapě hned vedle, ve skutečnosti namáhavá, několikahodinová a celkem nebezpečná cesta. Cestování po zemi, jejíž podstatnou část tvoří hory a z jednoho do druhého místa se lze dostat jedině vysoko položenými průsmyky, je dost dobrodružná a namáhavá záležitost. Údolí jsou až na pár výjimek velmi úzká, na jejich dně divoce pění řeky. Veškerý život se tak odehrává na prudkých svazích. A po těch svazích se taky cestuje – silnice v evropském slova smyslu nechal třetí král postavit až na začátku sedmdesátých let. Všechny jsou „vykousnuté“ do hor, bez zpevněné krajnice, o svodidlech nemluvě, zato s mnohasetmetrovým srázem pár centimetrů od okraje. Bhútánští řidiči ovšem často „nepřizpůsobují jízdu stavu vozovky“ a čas od času lze v novinách najít zprávu o autobuse, který se zřítil do propasti a z cestujících nikdo nepřežil.

Cesta z Paro do Thimpu je obzvlášť náročná, za pár minut máme oči, nosy i ústa plné bělavého prachu. Silnice se totiž rozšiřuje – příští rok přijedou na korunovaci nového krále stovky hostů, tak aby se jim lépe cestovalo. Z mraků prachu se vynořují tmavé tváře, někdy jen pár černých očí na hlavě omotané šátkem. Muži dřepí na okraji cesty nad srázem a kladivy rozbíjejí balvany na štěrk, ženy – s dětmi uvázanými šátkem na zádech – v plachtách tahají písek, do toho posedávají batolata, větší děti nosí menší náklady. To jsou Indové, nájemná síla, která v Bhútánu staví – téměř výhradně bez použití strojů – silnice. V nejubožejších chatrčích z vlnitého plechu vmáčknutých ve skupinách do svahů jich tu kolem cesty do Thimpu žije asi deset tisíc, v celém království je jich podle odhadů celkem až třikrát tolik. „Bhútánci si myslí, že pracovat v prachu vedle cesty je pod jejich úroveň,“ vysvětluje Tandin, proč tu nevidíme žádné místní. „Navíc oni si vydělají víc než doma.“ Vláda platí Indům sto dolarů měsíčně, většina pochází z chudých indických států, kde si manuální prací vydělají sotva třicet. Jinak ale nemají v Bhútánu právo na nic, až dokončí, na co byli najati, musejí se vrátit tam, odkud přišli.

Cizinci vstup zakázán

Snaha ochránit kulturu a strach ze ztráty národní identity je určujícím vysvětlením i dalších kroků, které vláda a král podnikají, především vztahu k ostatním národům.

Padla už zmínka o tom, že pro cizince není možné se v Bhútánu usadit, že bhútánské občanství může nerodákovi udělit pouze sám král. V nové ústavě se sice říká, že občanství může získat ten, kdo v Bhútánu „legálně žije 15 let“ (a přitom „nikdy nepromluvil ani nejednal proti králi, státu a lidu Bhútánu“), ale to je právě ten háček – legálně se zde usadit prostě nejde. Výjimka z tohoto pravidla není ani pro Tibeťany, kteří mají kulturně, nábožensky i etnicky k Bhútáncům nejblíž (z Tibetu ostatně přišel jak nejuctívanější bhútánský svatý Guru Rimpoche, tak sjednotitel a zakladatel moderního státu Shabdrung). Z okupované vlasti jich každý rok odchází kolem dvou tisíc, v Bhútánu se však neusazují, přestože přes uzavřenou hranici se dostat lze – proudí skrze ni čínské zboží.

Několik tisíc Tibeťanů uteklo do země Hřmícího draka hned zkraje okupace a král jim tehdy občanství nabídl; většina z nich ovšem odmítla, protože doufali v brzký návrat. Ten se však nekonal, stejně jako se už neopakovala královská nabídka – naopak, po nějaké době byli všichni Tibeťané bez občanství „zdvořile požádáni, aby následovali dalajlamu do Indie“ (tak to alespoň popisují naši průvodci). Takže dnes v Bhútánu žije v sedmi koloniích 1500 Tibeťanů (v Nepálu jich je 13 a v Indii 85 tisíc), a přestože mají bhútánské občanství, „pravým Bhútáncům“ nejsou zcela rovni. Nemohou třeba pracovat ve státní správě nebo kandidovat do parlamentu. Zjistit, proč to tak je, v podstatě není možné. „Proč? Prostě proto, že nemohou,“ odpovídají naši průvodci.

Nejviditelněji se snaha o „ochranu před cizím“ projevila na problému Nepálců, kteří kdysi tvořili až čtvrtinu obyvatel země. Jejich hinduistická menšina žijící na jihu země dnes nesmí do centrálního Bhútánu ani cestovat, natož se tam usadit (aby svojí kulturou tyto oblasti „neposkvrnila“) a třeba děti se neučí na školách ve svém jazyce. Protesty Nepálců vykrystalizovaly v drama, které trvá už bezmála dvacet let a jehož konec není na dohled (viz box Nepálský problém).

Tady se rovněž skrývá odpověď na otázku, proč jsou na hranicích všech distriktů zmíněné kontrolní body: je to kvůli odhalení případných ilegálních imigrantů – o nichž král mimochodem několikrát prohlásil, že jsou „největším nebezpečím pro Bhútán“.

Je Thimpu ještě Bhútán?

Po třech hodinách kodrcání vjíždíme na novou dvouproudou silnici, lemovanou patníky a lampami pouličního osvětlení – tenhle nezvyklý luxus nemůže znamenat nic jiného než hlavní město. Vjezd do něj je po pohádkově krásném venkově trochu šok. Tady se z minulých století vracíme do toho našeho.

Thimpu má dnes zhruba sto tisíc obyvatel a za posledních dvacet let se zvětšilo asi dvacetkrát. Šineme se hustým provozem, mezi nablýskanými černými landrovery bohatých státních úředníků a byznysmenů, kteří důležitě telefonují za volantem. Na chodnících trhovci prodávající exotické ovoce a zeleninu, maličké výlohy obchodů blikají elektronikou čínské provenience, na rozích zevlují teenageři v plandavých džínách a tričkách s provokativními a zcela nebuddhistickými anglickými nápisy jako „Byl jsem v pekle, ale měli plno. Tak jsem se vrátil“. Tady jsou kluby a restaurace a taky jediné kino či tenisový kurt v celém království. Tady se obraz Bhútánu jako země, kde všichni ctí tradice, rozplývá v kouři z cigaret, které místní mládež kouří navzdory oficiálnímu zákazu. A jako neuskutečnitelný se náhle zdá i plán vlády a krále uchránit „starý“ Bhútán před moderním světem, jak nejdéle to půjde…

„Thimpu, to už není Bhútán, to už nemá s tradičním Bhútánem nic společného,“ kroutí jeden večer znechuceně hlavou nad miskou červené rýže a chilli se sýrem televizní producent, třicátník Kesang, adoptivní syn našeho britského průvodce. A není s tímhle názorem sám, hlavně starší Bhútánci vnímají svou metropoli jako místo, které začíná být „zkažené Západem“ – hlučné, násilnické a zrazující tradice.

„Naopak, Thimpu, to je nový Bhútán,“ oponuje se smíchem o pár hodin později v jednom z nočních klubů osmnáctiletý student angličtiny a historie Nima nad sklenicí místního pšeničného piva Červená panda. Tradiční oděv gho má napůl svlečený a pod ním triko Nike. „Proč by měla televize zničit naši kulturu? Zničila ji snad Indům? Proč bychom se nemohli dívat na MTV? A proč by sem normálně nemohli jezdit cizinci bez omezení? Já myslím, že by se nemělo nic zakazovat,“ myslí si Nima.

Z tohohle klubu zastrčeného ve sklepě za rohem hlavní třídy je do tichých údolí a na farmy k sedlákům sklízejícím za východu slunce ručně rýži opravdu daleko – dívky mají make-up, kalhoty bokovky a vysoké kozačky, kluci nejdrsnější možný výraz, nagelované vlasy a džíny s rozkrokem u kolen. Pije se pivo z plastových kelímků a skoro všichni kouří. Z repráků zesílených na maximum vyhrávají místní pop hvězdy. „Myslím, že mladí už moc krále neprožívají,“ řve mi do ucha Nima.

A podobné odpovědi se dočkáme i od dalších lidí pod třicet, s nimiž zavedeme řeč. Jedenadvacetiletý Sonam Tobgye prodává v obchodě svého strýce televize a hi-fi věže. Za pultem ale jen brigádničí, právě se totiž vrátil z indické techniky v Západním Bengálsku, kde tři roky studoval, a jako čerstvě promovaný počítačový programátor si teď hledá práci v Thimpu. Fanoušek hip hopu a komunitního serveru My Space se skvělou angličtinou připomíná své dvacetileté vrstevníky po celém světě. A zdá se, že chce stejně i žít. „Myslím, že důležitá je svoboda volby, možnost si vybrat,“ říká se zaujetím. Svoboda cestovat, vybírat si televizní program, oblékat se podle svého, oženit se podle svého. A také si vybrat, kdo bude vládnout. „Moji rodiče a prarodiče nechápou, proč se má měnit něco, co podle nich funguje,“ směje se Sonam. „Mně se ale ten plán s volbami zdá jako skvělý nápad.“

Demokracie po bhútánsku

Sonamova pochvala míří k hladce oholenému, mladistvě vyhlížejícímu muži v hořčicově žlutém oděvu, jehož zarámovaný portrét visí na čestném místě ve všech domech v Bhútánu. Král Džigme Singye Wangčhug (52) sice předal vládu nad zemí svému nejstaršímu synovi Džigme Namgjal Wangčhugovi (27) už loni, ale vládnout bude až do korunovace, která je naplánovaná na rok 2008. Král otec (nebo také „čtvrtý král“) je pochopitelně stále ve velké úctě – oslava jeho narozenin je největším bhútánským svátkem, jehož se osobně účastní desítky tisíc lidí a obchodníci i soukromé osoby se předhánějí v tom, kdo zaplatí větší a barevnější přání v novinách.

Byl to právě Džigme Singye Wangčhug, manžel čtyř královen a otec pěti synů a pěti dcer, kdo před deseti lety rozhodl, že doba dozrála pro změnu a absolutní monarchii je nutné proměnit na modernější státní útvar. Když ovšem jeho pradědeček počátkem dvacátého století bhútánský stát zakládal, byla tehdejší absolutistická forma trefou do černého. Země se od poloviny devatenáctého století zmítala v občanské válce mezi kmenovými vůdci. Když byl Ugjan Wangčhug, vládce centrálního Bhútánu a vítěz bojů, jmenován absolutním monarchou, přineslo to malému království dlouhodobou stabilitu, nevídanou v bhútánských dějinách i v celém regionu.

Je jasné, že přicházející bhútánská demokracie bude v porovnání s evropským či americkým modelem trochu svérázná. Kupříkladu volit ani být zvoleni – a dokonce ani veřejně mluvit o politice nesmějí duchovní. Také možnost kandidovat do parlamentu je omezena; na kandidaturu mohou kupříkladu zapomenout lidé bez vysokoškolského vzdělání nebo ti, kteří vstoupili do manželství s cizincem. Nová ústava sice zaručuje základní svobody, jež v Bhútánu předtím neexistovaly (svobodu shromažďování či slova), ale na druhou stranu obsahuje řadu problematických pasáží. Občané se sice mohou shromažďovat a sdružovat, ovšem jen pokud nejde o „sdružení, která škodí míru a jednotě země“.

A domů

Po dvou týdnech, mnoha klášterech, výstupech do průsmyků a mnoha šálcích máslového čaje jsme zpět na letišti v Paro. Vtipkujeme o tom, že bychom třeba mohli „náhodou“ ztratit pas, Tandin nás však vrací do reality – klidně si ho ztraťte a zůstaňte tu, ale dvě stě dolarů denně. Letadlo s drakem na ocase ještě udělá pár výkrutů, mine Everest a vrátí nás do našeho světa. Cokoliv člověka napadne, zní jako klišé a také ty věty nejdou cestovatelům moc přes rty. „Země jako žádná jiná,“ zní ta nejméně patetická od Norah. „Moc bych se chtěla ještě jednou vrátit.“


Nepálský problém

Nepálci přicházeli do Bhútánu v několika vlnách hlavně v 19. století a usazovali se především v jižní části země u hranic s Indií. V roce 1959 ale Bhútán přestal Nepálce přijímat, protože tehdejší král se bál, že menšina čítající tehdy už čtvrtinu obyvatel se příliš rozrůstá. Výjimku dostala skupina gastarbeitrů, které král povolal na budování silnic a dalších staveb. Stejně jako dnes Indové, i tato skupina Nepálců se měla po práci bez řečí vrátit domů. Jenže mnoho jich mělo v Bhútánu příbuzné nebo se tam po letech práce prostě usadili, založili rodiny, začali hospodařit na vlastních farmách. Na přelomu 80. a 90. let zadala vláda první podrobné sčítání obyvatelstva podle velmi striktních kritérií. Ne každý obstál jako „pravý Bhútánec“ a těsně poté z království dobrovolně odešlo nebo bylo nedobrovolně odsunuto přes sto tisíc Nepálců. „Vláda s hrůzou zjistila, že má v zemi desetitisíce ilegálních imigrantů, a musela něco dělat. Přitom se bohužel stalo několik omylů,“ rekonstruuje události Michael Rutland. Tím omylem je fakt, že mezi odsunutými byli i bhútánští občané, farmáři, kteří vlastnili půdu, děti narozené v Bhútánu. Tito vyhnanci už bezmála dvacet let žijí v sedmi táborech v severním Nepálu a Bhútán odmítá jejich návrat. „Bhútán má bohužel nepěkný zákon, podle něhož občan, který ze země odejde, ztrácí občanství,“ říká Rutland.

Právě v době naší návštěvy bylo okolo táborů znovu rušno – navštívila je zástupkyně amerického ministerstva pro imigraci Ellen Sauerbreyová a nabídla šedesáti tisícům uprchlíků možnost usadit se legálně ve Spojených státech. Američané to nedělají primárně z humanitárních důvodů – tábory plné frustrovaných lidí se totiž staly terčem náborů nepálských maoistů a Spojené státy se bojí destabilizace regionu. Řada běženců, s nimiž mluvila, jí ale rovnou řekla, že nechtějí na druhý konec světa, že se jen chtějí vrátit domů.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte