Dlouho a s obavami očekávaný den je tu. Před osmou se mám hlásit na stomatologické klinice špitálu na pražském Karlově náměstí, jdu na operaci. Před rokem jsem si při nepozorném manévru na lyžích nadvakrát přerazil dolní čelist a teď mi lékaři budou z brady vytahovat kovové plátky, které dosud držely zlomené kosti při sobě. Zuby a deformace obličeje jsou citlivá záležitost a v mozku se dokola zobrazuje série dosavadních nepříjemných zážitků s nijak vstřícným modelem českého zdravotnictví. V něm stačí, aby se někdo špatně vyspal nebo měl za sebou pár nočních, a hned je tu uzel, jímž se může zkomplikovat i banální operace.

Půl osmé, jsem na klinice. Chodba před okénkem příjmu je beznadějně přecpaná. Poháněn strachem, že se nestihnu nahlásit do přikázaných osmi, pronikám davem k okénku, vysvětluji nejbližším, že se musím hlásit přednostně, protože jdu na operaci. Nikdo neprotestuje. Za deset minut mne volají. Staniční sestra mi na úvod vyčítavě sděluje, že nemocnice ztratila při opravě jednoho z pater moji dokumentaci z minulé operace i všechny rentgenové snímky, a posílá mne na opakované RTG. Namítám, že nemám rád zbytečné ozařování, a dodávám, že si přesně pamatuji, kde mne snímkovali (bylo to o pár bloků dál), a zda by nebylo možné tam zavolat. „Jestli se chcete takhle vybavovat, může se stát, že vypadnete z operačního plánu,“ říká mi sestra. Zásah: tak to bych opravdu nerad. Zařídil jsem si několikadenní volno a představa, že to bude k ničemu, mne děsí. Jihnu jako beránek, beru žádanku a poslušně klusám na rentgen.

Pak ležím na lůžku, čekám na operaci a snažím se najít lehce vyosenou rovnováhu. Není to snadné. Loňské zranění jsem si způsobil jen a jen vlastní nepozorností. Moje havárie ale bohužel spustila i řetěz dalších nepříjemností. Nehoda se stala v Liberci v pátek odpoledne, na tamní klinice se přeraženou čelistí odmítli zabývat s poukazem na to, že začíná víkend. Se čtyřicítkou a zimnicí jsem si přes přátele zajistil ošetření na klinice v Praze. Skrz protekci mě operoval zkušený profík oslovovaný kolegy s úctou „pane asistente“. Byl jsem nepochybně objektem dobré péče, přesto je to dodnes odpuzující vzpomínka: jak se zadrátovaným nateklým rudým obličejem znovu a znovu zkouším huhňavě oslovit bílého boha „pana asistenta“, zda by mi nevysvětlil, co se přesně stalo a proč mám iritující (a možná úplně zbytečný) pocit, že moje kosti nesedí tak, jak by měly. „Tak na to opravdu nemám čas,“ odbyl mne pokaždé roztrpčeně operatér. Představa, že tohoto komunikátora budu dnes prosit, aby mi vysvětlil, co mne čeká, mi teď způsobuje bolení břicha.

Před desátou ranní přichází na pokoj sympatická mladá lékařka seznámit mě s průběhem akce. Kultivovaně vysvětluje, o co při operaci půjde, ukazuje mi snímky, odpovídá na všechny otázky a jemně mě upozorňuje i na ty nejméně pravděpodobné komplikace. Rovnováha se vrací a za pár minut na sále jsem pak absolutně v klidu. Když se mě ptají, zda jsem od půlnoci podle pokynů nic nejedl a nepil, přiznávám, že jsem do sebe ráno hodil pár hltů kávy. Anestezioložka neskrývá zlobu a já si připadám jako arogantní idiot: vyčítám lékařům už léta malou vstřícnost a zároveň nejsem schopen dodržet jejich pokyny. Omlouvám se a ptám se, čemu při operaci ta trocha tekutiny vadí. Anestezioložka naznačuje, že budu zvracet, přítomný lékař ale namítá, že v tomhle množství spíš ne. Mezitím mi nasazují masku a rychle se propadám do tmy.

Probouzím se za dvě hodiny s dvojnásobnou tváří. Jsem rád, že to mám za sebou. Jak pomalu přicházím k sobě, zjišťuji, že mám oteklou nejen dolní čelist, ale že se něco děje i s pravou tváří a pravou polovinou horní čelisti. Když po čase přichází asistent, ptám se ho na příčinu. „Když už jste byl v narkóze, vyndal jsem vám osmičku,“ říká asistent. Moje otupělá mysl pracně převaluje otázku, proč mi někdo vyndavá bez mého vědomí zub moudrosti, který mi dvacet let nevadil. Ale barbituráty mě vrací do sladké debility. V šest nás budí sestra na jídlo. Při měření teploty a tlaku mi pomalu dochází patálie s vytrženým zubem. Jsem šokován, že mi někdo jen tak uřízl kousek těla, rozčiluje mě, že operatér přemýšlí jako automechanik. Chci se zeptat, jak ho to vlastně napadlo, ale už tu není.

Odcházím na revers za ženou a dětmi a potkám se s ním až za pár dní na kontrole. Operatér nevěří svým uším. „Chcete říct, že vám vadí, že jsem vám v narkóze vytrhl zub, který by stejně jednou musel ven?“ Vysvětluji mu své pojetí zdraví: přece není možné někomu řezat tělo bez předchozí konzultace. Uvnitř se klepu, ale navenek asi vypadám klidně – neležím na lůžku a je jisté, že za dvě minuty budu venku. Lékař chvíli mlčí. A pak řekne: „Máte pravdu. Měl jsem ho tam nechat.“ Jsem v šoku a nadšen z toho komunikačního úspěchu. Až cestou z nemocniční budovy mi dochází trapnost tohoto opojení nad jednou větou připomínající dialog. Za normálních okolností bych přece s něčím takovým vůbec neměl ztrácet čas. Přesto mám radost.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Kontra

editor

kontra-1 (kopie)
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 392

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte