Nehradní čtyřka

Co volby, to jiná zahraniční politika. V nových středoevropských demokraciích se po rozšíření NATO a Unie tento neblahý jev začíná rozmáhat. Česká republika má však ještě šanci mu vzdorovat.

Slovenský premiér Robert Fico nemá rád svoji premiérskou kancelář. Jeho předchůdce Mikuláš Dzurinda v ní nechal na počest návštěvy amerického prezidenta George W. Bushe postavit kopii krbu z Bílého domu. „Nerad v té místnosti jednám, a pokud je to možné, vyhýbám se jí jako čert kříži,“ řekl Fico Právu. „Lidé dobře vědí, jakým směrem byla bývalá vláda orientována. To už je za námi.“ Fico dal těmito slovy najevo, že končí orientace Slovenska na spojenectví s USA, kterým vděčí za přijetí do NATO v rámci druhé vlny rozšiřování Aliance. A tak Slovensko stáhlo vojáky – slovy Fica – z „neuvěřitelně nespravedlivé“ války v Iráku a premiér si to místo do USA nebo Velké Británie namířil do Číny, Ruska a Libye.

Slovenský premiér není v tomto obracení kormidla zahraniční politiky ve střední Evropě sám. Po předloňských volbách otočilo i Polsko bratří Kaczyńských. Z vynikajících vztahů s Německem zbyly po roce jejich vlády trosky. Polsko, které i díky postojům obyvatelstva mělo šanci být podobným motorem unijní integrace jako na západě Francie a Německo, v evropské politice zcela obrátilo. Zavrhlo evropskou ústavu (kterou by i nyní Poláci v referendu hladce schválili), v Unii tvrdě prosazuje nacionální zájmy, a hlavně se bez přestání ptá: …