Na začátku února 1992 psal Respekt o smělém cíli „dostihnout západní Evropu co nejrychleji“. Bylo jasné, že je potřeba, „aby čs. ekonomický růst byl trvalý a rychlejší, než je tempo, kterým roste západní Evropa. Chci-li někoho dohnat, musím se logicky pohybovat rychleji než on. V porovnání s Asií roste naštěstí ekonomika ES poměrně pomalu, řekněme tak o dvě a půl procenta ročně. Chce-li Československo dostihnout za patnáct let ekonomickou úroveň západních zemí, která je zhruba třikrát tak vyšší, musí růst průměrnou rychlostí 10,3 % ročně, a to celých patnáct let.
Není to vyloučené, ale zkušenosti jiných zemí ukazují, že to je dosti obtížné. Zatím se to dlouhodobě podařilo jen několika zemím Asie: Japonsku, Koreji a Singapuru.“
Nakonec se obtížnost úkolu ukázala nad naše síly, Česko(slovensko) se středoevropským tygrem tak docela nestalo. Dnes se mluví o tom, že takové Španělsko doženeme přibližně za dalších patnáct let (v případě růstu 5 % ročně).
Takhle dlouhou trať ale autor článku „Jako kasino v Monte Carlu“ z roku 1992 nemohl dohlédnout, a tak vytyčuje tři základní předpoklady, které povedou ke kýženému výsledku. Prvním předpokladem je samozřejmě privatizace. „Neméně klíčová je ale marketizace, tedy vytvoření trhů tam, kde doposud neexistují. Zahrnuje to nutný start a rozvoj trhu s byty a nemovitostmi, pružný trh práce i trh energie, který racionálně započte sociální náklady ekologického ohrožení z určitých energetických zdrojů.“
Dnes je jasné, že tuzemští reformátoři tyto další dva pilíře přehlédli: napadlo by zastánce trhu s byty před patnácti lety, že i v roce 2007 budou mnozí politici úspěšně hájit jeho regulaci?
V jiném textu se píše o „ohromném trumfu“, který má „malé Československo“ v rukou a díky němuž „za pár let budeme možná … prorážet na trhy, o jakých se nám ani nesnilo“. Řeč byla o Vietnamu. „Ve Vietnamu dlouhodobě pracovaly dva tisíce čs. odborníků, ti tu postavili 42 velkých závodů… Odhaduje se, že téměř 30 000 Vietnamců rozumí česky. A hlavní trumf: Československo jako jediná země provedlo kompletní geologický průzkum Vietnamu a Laosu a vlastní údajně dokumentaci.“ Další naděje pisatel vkládal do vietnamských disidentů, kteří by se ve své staré vlasti podle něj měli brzy dostat k moci. „Doufejme, že si tito lidé budou z Československa pamatovat těch několik soukromých nadšenců, kteří jim dnes pomáhají tisknout opoziční časopis, překládají jejich texty, shánějí jim sály k setkání.“
Vietnam však zatím volí čínskou cestu kapitalismu s komunistickou tváří a tamní soudruzi dnes raději než s Čechy obchodují s někdejšími nepřáteli: Američany či Francouzi.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
