Děti: nemám, nechci, nemůžu
Ještě v roce 1921 byla asi třetina žen neprovdaná a zhruba každé osmé až desáté manželství zůstalo bez potomků. Po druhé světové válce se to změnilo.
Na samotě nedaleko Benešova se kouří z komína, popelnice je pomalovaná stromečky a veverkami. Člověk by očekával, že z chalupy vyběhne kupa dětí. Ale to se nestane, manželé Herbstovi děti nemají. „Což ale neznamená, že sem děti nechodí. Mají mě, myslím, rády, protože jim ukážu věci, které jim jejich otcové neukazují,“ říká pětačtyřicetiletý Matthias Herbst. Rozumí lesu a zvířatům, dokáže pracovat s kovem i se dřevem a rád to ukazuje dětem svých přátel. Děti fascinuje i indiánské náčiní, které vyrábí, částečně přímo pro severoamerické kmeny, s nimiž strávil hodně času. „Jednou mi jedna indiánka říkala: je dobré mít děti, ale v každém kmenu jsou i lidé, kteří je nemají. Ti jsou k dispozici všem,“ říká Matthias Herbst. On sice není indián, ale Němec, nicméně vidí to podobně. Po třicítce se nechal sterilizovat a tím byla pro něj otázka dětí jednou provždy vyřešena. Jeho žena děti mít nemohla. Ani ona ale o úloze bezdětných žen nepochybuje: „Porodní báby, staré panny, chůvy, služebné, bez nich by tradiční společnost nefungovala,“ říká Jana Herbst.
Ještě v roce 1921 byla asi třetina žen neprovdaná a zhruba každé osmé až desáté manželství zůstalo bez potomků. Po druhé světové válce se to změnilo. Mezi českými ženami narozenými v roce 1950–1955 bylo jen pět procent žen, které nikdy nerodily a byly postaveny do role…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 54 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
