Dějiny se píší tak, abychom vypadali hezky

Prázdným salonkem Francouzského institutu pomalu přichází menší a na první pohled unavený muž. Do Prahy přijel přednášet, za sebou má několik besed i prezentaci českého překladu své poslední knihy. Sotva však Marc Ferro (83) zasedne k jednacímu stolu, oči mu šibalsky zajiskří a kulatou tvář prozáří srdečný úsměv jako při setkání se starým známým. Ledy tím okamžitě pukají, neboť jeden z nejpřednějších francouzských historiků je obyčejný člověk, byť jeho životní pouť, profesní kariéra i erudice jsou výjimečné. Navíc má značný smysl pro jemný ironický humor, čímž se jeho interpretace dějinných i současných událostí mění v jiskřivě živý, i když smutný příběh o nekonečné lidské hlouposti.

Vaše knihy vždy vyvolají velký ohlas. Třeba ta poslední, Jak se píší dějiny Francie, je značně provokativní. První část jste pojmenoval Román národa. Proč? Jsou snad dějiny fikce?

Tento název jsem vybral záměrně, abych ukázal, že objektivní pojem dějinné události, neboli ničím nezpochybnitelná historická pravda, neexistuje. Dějiny interpretujeme podle toho, jak se nám to hodí. Proto ta paralela s románem. Ten se přece vyvíjí a směřuje k cíli na základě předem stanovené vůle, určité plánovité tendence. Každé konkrétní dějiny jsou proto dějinami odvozenými z následujících postulátů: My nejsme nikdy zlí, to pořád ti druzí. A když už jsme zlí, zase nás k tomu přinutili ti druzí.…