Kolébku mou i hrob můj

Je rok před pádem berlínské zdi. V socialistickém Německu koncertuje anglické trio Automatic Dlamini. Honorářem by si doma mohli leda tak vycpat polštář, východní marky je třeba utratit hned na místě. Osmnáctiletá členka kapely Polly Jean Harveyová si kupuje citeru. Doma ji zavře do skříně a devatenáct let na ni nesáhne.

Z portrétů na titulech jejích alb lze odečítat, jakými proměnami procházela. Začínala sama s elektrickou kytarou: roky, kdy do hitparád spolu s PJ Harveyovou stoupali Nirvana či My Bloody Valentine, byly možná poslední érou, kdy mainstreamový pop přijímal impulzy z progresivního rocku. Nejvíc se prodalo hudby, kterou Harveyová neservírovala zasyrova, ale v teatrální stylizaci a rudých šatech. Záhy ji zase opustila, ale dodnes zdůrazňuje, že nepíše hudbu jako nějakou deníkovou sebereflexi.

Úsilí neustrnout se u ní stalo konstantou. Na aktuálním albu White Chalk se do objektivu dívá osamocená žena v bílé blůze a s konzervativním účesem: evokuje tak postavy naturalistických románů Thomase Hardyho (1840–1928), jehož život a dílo jsou spojené s venkovským Dorsetem, rodným místem PJ Harveyové, kam se s novou hudbou uklidila. Je to takový Rodákův návrat, jak zní titul jedné z Hardyho knih.

Odložila elektrickou kytaru a poprvé se doprovází na klavír. Umí na něj prajednoduše, leckdo bude ten dětský způsob hry pokládat až za drzost. Na YouTube lze vidět, jak si při španělském koncertě k písni The Devil pouští metronom (!). Rodné místo, dětství, ztišená akustika. Vypadá to jako idylický návrat k čemusi základnímu, jednoduchému. Cesta z města: zmoudření, které je dnes už pochopitelné, dokonce poněkud trendové. Že by „zelené album“ PJ Harveyové?

Klavír přirovnává ke kostlivci (skladba The Piano). Z rozbitého nástroje si doma schovala všech osmaosmdesát kláves, připomínají jí pytel kostí.

První slova alba: „Jakmile osamím, do duše mi vstoupí ďábel.“ A: „Osvobodila jsem se od rodiny, osvobodila jsem se od práce, osvobodila jsem se a zůstala jsem sama.“ Samota a ticho, do kterých se tu směřovalo jako do azylu a meditace, jsou nakonec noční můrou. Pasivní pozorování životní prázdnoty, konstatované od piana v dětsky jednoduchém slohu, spojuje všechny písně alba – až po finální bušení do východoněmecké citery. V Guardianu s jistou nadsázkou napsali, že je to nejsmutnější album, jaké kdy recenzentka slyšela. Žádné zelené album: znepokojivě bílé, možná bezbarvé.

Její dědeček, stavitel, postavil dům manželskému páru operních pěvců. Harveyová u nich brala hodiny, rutinní školení, jak dostat z hlasu co nejvíc. Teď všechen um odložila: zpívá nepřirozeně vysoko, místy klouže v glissandu jako pila. Na albech je to dráždivě poutavé, na koncertech to často neudrží a vedle málo příjemného rejstříku je navíc falešná. „Říkám tomu kostelní hlas – takhle jsem jako malá zpívala koledy.“ White Chalk není šťastné album pro ty, kteří ji uslyší poprvé.

Titulní bílá křída je v mírných pastvinách Dorsetu převládající horninou. Václav Cílek říká do telefonu: „Mělká údolí, takový Hobitín. Teploty se moc nemění, někdy tam kvetou růže po celý rok. Je tam vždycky cítit rozměr času, lidé tam žijí s pravěkými památkami. Taková krajina má silné, ale jemné kouzlo: pomalu do tebe vniká, pomalu z tebe odchází.“

„Tudy jsem vodila na procházku svoje nenarozené dítě.“ Obsese z mrtvého dítěte je častý motiv PJ Harveyová, ale ne autobiografický. „Dokonce,“ řekla před časem, „si někteří poslechli Down By The Water a mysleli, že se mi skutečně narodilo dítě, které jsem utopila.“ Co tedy utopila? Psychoanalytici vykládají potracené dítě jako obraz něčeho, co mělo být prožito, ale nebylo. Daniela Fischerová do telefonu: „Ale zásadně záleží na tom, jakou emoci při tom snící prožívá!“ Jakou? Líbeznou melodii zpívá snící téměř do ticha, ozvěna prodlužuje trvání slov.

Vyrovnaně a laskavě zní během When Under Ether: v bezvědomí spočívá mimo sebe – zase během zákroku, který ji čehosi zbavuje. V jednom rozhovoru zmiňuje, jakou radost jí přinesly poslední měsíce. Anonymně hrála v Los Angeles na baskytaru v jakési neznámé kapele se spoluhráči Captaina Beefhearta.

„Bílá křído, v tobě shnijí moje kosti, bílá křído, s tebou jsem si hrávala…“ Tohle je tedy jádro jejího návratu? V prázdnotě po narození a před smrtí si prohlíží krajinu svého počátku a konce. Ale to přece známe: Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj…

Ani návrat k přírodě, ani do mateřské náruče. Orientační běžci a poutníci znají zásadu: když se člověk ztratí, má se vrátit na místo, kde ještě věděl, kde je. Polly Jean to na White Chalk bere zpátky do míst, kde přišla na svět.

PJ HARVEY: WHITE CHALK

Universal / Island.