Co všechno změní pozadí

Ti méně pozorní si možná řekli, že jde o stupidní barevné fotografie: spokojená paní pózující před hladinou krytého bazénu, manažer usazený v kanceláři, chlapík ve fotbalovém dresu stojící před vilkou. Ti bystřejší se podívali do kukátek, která byla nainstalovaná vedle zarámovaných fotek, a v nich uviděli trochu jiné snímky: utrápená paní pózující na odrbané lavičce, pán usazený v místnosti se sektorovým nábytkem, chlapík ve fotbalovém dresu stojící před rozpadajícím se barákem. Tváře i postavy zůstaly stejné, ale změnilo se pozadí: v kukátkách je černobílá realita cizinců, kteří u nás žádají o azyl, na barevných fotografiích byly jejich postavy digitálně přenesené do luxusního prostředí, o kterém sní v utečeneckých táborech.

„Chtěla jsem zrealizovat přání, která si o lepším životě udělali ze společenských časopisů, a postavit to přehnaně do kontrastu k jejich realitě,“ vysvětluje Kateřina Držková (1978), hloubavě působící tmavovlasá studentka FAMU. Bakalářskou práci Uprchlíci v létě vystavovala na 3. Pražském bienále v Karlíně, kde soubor patřil k nejvýraznějším dílům.

K fotografii se přitom dostala velkým obloukem. Na fakultě sociálních věd vystudovala ekonomii a rok po promoci pracovala v poradenské firmě. „Vydělala jsem si pětatřicet tisíc měsíčně, ale bylo to strašný. V kanceláři jsem byla do osmi večer, pak jsem šla na promítání do Ponrepa a ten film bylo to jediné, co jsem si z toho dne odnesla.“ Bavilo ji fotografování, tak se přihlásila na FAMU, kam ji k jejímu překvapení přijali.

Na rozdíl od řady spolužáků nechodí po světě s aparátem pověšeným na krku. Místo toho sedí hodiny před počítačem a věnuje se průzkumům fotografického média. Na snímcích architektury zkoumá, jak se úpravami fasád dá manipulovat s perspektivou. Po burzách sbírá dvojice zdánlivě stejných pohlednic, a pak při podrobném studiu zjišťuje, že se v určitých detailech liší: dívka na floridské pláži má například jinak pokrčenou nohu. Fotografuje se se spolužačkou Danielou Matějkovou před díly jiných autorů a s minimálními pomůckami je interpretuje. Snaží se doložit, jak se liší prohlížení rodinných záběrů v počítači od klasického alba.

„Je to zvláštní, když má ICQ můj děda i má tříletá neteř,“ říká Držková, která si napojení na digitální technologie vyzkoušela i při performanci: sestrojila si kuklu se zabudovaným fotoaparátem a prošla s ní opuštěnou polikliniku. Displej před očima měla vypnutý, spoušť mačkala, jen když se ztratila. Fotky pak ukazovala se zvuky natočenými při akci.

Příležitostně se živí tvorbou flashových stránek na internetu. Zatím nejlukrativnější nabídku související s uměním dostala, když se vyfotografovala stylizovaná jako holčička a svůj portrét zavěsila na stránku s modelingem nezletilých dívek. Hned se jí ozval jeden zájemce z Itálie, že by s ní rád strávil víkend v Miláně. Na odpověď čekal marně. Držkovou nyní čeká samostatná výstava v Galerii 5. patro a pátý ročník na FAMU, který by teoreticky mohla ukončit diplomovou prací. Co bude dělat pak, to zatím neví: „Zatím jsem dělala věci jen pro sebe nebo pro školu, teď to budu muset asi začít víc řešit, když to chtějí vystavovat.“