Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Trendy

Moderní, hezké, šumperské!

Stal se symbolem zneuctění vesnice, neumělé socialistické samovýroby a zednických melouchů.

2007-1861-mobr-60AR392007.gif
2007–1861-mobr-60AR392007.gif • Autor: Respekt

2007-1861-vobr-60AR392007.jpg
Fotografie: Byla to bomba. (Na konci 60. let okouzlil šumperák stovky rodin, několik také ve Štěpánově) • Autor: Respekt

„Právě jsem si s velkým nadšením prohlédla Váš projekt rodinného domku. Je senzační a zdá se mi dokonalý. Vzhledově moderní, prostě krásný. Velmi se mi líbí i detailní příkrasy. Prosím, buďte tak laskav a zašlete mi také jednu brožurku…“

Takových dopisů chodily na konci 60. let do Šumperka celé štosy. Jejich adresátem byl projektant Josef Vaněk, autor plánů pro stavbu rodinné vilky, jejíž oficiální název zněl „rodinný dům typu V“, která ale do obecného povědomí vstoupila jako „šumperák“. V roce 1969 jich bylo dokončeno devět, do roku 1971 jich stálo na dva tisíce po celém Československu. Kdekterá ves se mohla pochlubit vilkou, kterou dobové články vychvalovaly pro „vysokou kulturu bydlení“.

Pak už si šumperák mnoho obdivu neužil. Stal se symbolem zneuctění vesnice, neumělé socialistické samovýroby a zednických melouchů. Teprve nyní, v době všeobecné nostalgie k 60. a 70. letům, se dočkal milosrdnějšího přijetí. Byl to přece jen pokus o stylový příbytek. Mnohem vytříbenější a osobitější než většina dnešních typových domů z katalogů.

Kobercový nálet

„V roce 1967 to byla bomba,“ ukazuje na svůj šumperák Jaroslav Kráčmar z obce Štěpánov, vzdálené od Šumperka asi padesát kilometrů. Pracoval v té době jako vedoucí prodejny textilu, o architekturu se v nejmenším nezajímal a měl se stěhovat do bytovky. A pak se jednoho dne díval na televizi. „Bylo to najednou něco úplně jiného, rovná střecha, hodně prosklené,“ vypráví. Zatoužil také po vychvalovaném domě, který nabízel „moderní řešení“ a také levnou realizaci do sto dvaceti tisíc korun. V té době stál jeden módní domek v nedaleké Libivé, a tak se tam zajel podívat. A pak pro plán do Šumperka. Příslušný odbor ONV vyžadoval, aby vznikla celá ulice. Stalo se, na kraji Štěpánova začalo v roce 1968 růst pět průkopnických šumperáků.

Dodnes si zachovaly základní rysy: dole garáž, která má na vratech typické šikmé průhledy. V patře kuchyně a obývací pokoj, propojené podle tehdejší módy velkým oknem. A samozřejmě úzký balkon přes celou šířku domu, dobrý však leda k umývání oken, jak tvrdí pan Kráčmar.

Drobnými nepraktičnostmi se nenechal odradit on ani další. Před dveřmi projektanta Vaňka stál zástup zájemců z celého Československa, patnáct dvacet rodin každý víkend.

Brožury s kompletní projektovou dokumentací prodával za 842 korun. „Zabývala se tím celá rodina. Maminka ze zdravotních důvodů nepracovala, takže dělala korespondenci a účetnictví a my děti jsme skládaly plány, někdy až do noci,“ vypráví dcera Jarmila Kozáková; projektant Josef Vaněk zemřel v roce 1999.

Takový úspěch ovšem vzbudil i podezření a závist. „Dokonce ho stíhali za nedovolené podnikání, musel se velice složitě hájit,“ říká dcera. Jeho obhajoba měla na dvě stě stran, obsahovala dopisy nadšených stavebníků i propagandistické letáky, které ukazovaly, jak domy dle šumperského vzoru vzorně mění tvář socialistické vesnice. Je to paradoxní: režim projektanta popotahoval, ale šumperák se stal jeho chloubou.

Vivat Brusel

Kořeny masivního zájmu musíme ovšem hledat už o deset let dřív. Cestu zpět k moderní architektuře a designu západoevropského střihu otevřelo Expo’58 v Bruselu. Náš pavilon, sklo, nábytek tehdy triumfovaly. Oblé, ledvinovité, kapkovité tvary se trefily do západních trendů a Československo bylo zase světové. Tuzemské politické špičky se s „bruselským stylem“ ztotožnily. Jeho nositeli se staly výstavní stánky, budovy velvyslanectví i chaty pohlavárů. A také design předmětů pro každodenní potřebu, o jejichž podobu se staraly pověřené státní instituce. „Brusel“ obklopoval lidi všude. Šikmé linky a organické, oblé křivky měl radiový přijímač, vzorek na přehozu i sousoší volavek ve vitríně.

Nadšení pro nové tvary bylo podobně velké jako v éře mezi oběma válkami, kdy se česká populace rovněž hromadně přiklonila k modernistické kultuře. V šedesátých letech všichni toužili po bruselském designu a chybělo už jen dát mu adekvátní střechu. Scházel odpovídající typ rodinného domu, zanedbané a státem bojkotované kategorie bydlení. Přesně v tu chvíli se na scéně objevil Josef Vaněk se svým projektem. Rodinný dům typu V vytvořený architektem-samoukem splňoval nadmíru představy průměrného člověka o moderním, komfortním bydlení.

Vylepši si sám

Jaroslav Kráčmar ze Štěpánova si nechal od zedníka poradit, ať nedělá kolem balkonu ty kulaté díry, že prý mu po nich bude stékat voda. Později domek přizdobil několika kroucenými mřížemi. Nebyl sám, kdo si šumperák všelijak vylepšoval.

Po roce 1971 začalo s plány obchodovat družstvo Kovostav a prodalo jich další stovky; celkem jich bylo asi čtyři tisíce. Kopie kolovaly po celém státě, lidé si je kopírovali a předávali dál, každý něco přidal a ubral.

Co se v práci Josefa Vaňka ještě jevilo jako zdravý podnět, namnoženo na cyklostylu nabylo nezdravých rozměrů. Regulace byla minimální, šumperáky se objevovaly na nečekaných místech, bez ohledu na tradiční zástavbu. Koncept „lidové vilky“ zdivočel a mnohde místech dokonal zkázu už tak dost poničených partií české a slovenské obytné krajiny.

Nelze však popřít, že to byl první, ne-li jediný stylový pokus kultivovat typologii rodinného domu, která s únorem 1948 a se svépomocnou dryáčnickou výstavbou dostala smrtelnou ránu. Fakt, že vzešel zdola – „z lidu“ –, také dokládá, jak slabá byla šance vnutit obyvatelstvu proklamované kolektivistické založení. Lidé zkrátka chtěli bydlet ve vlastních moderních rodinných domech. Socialistický princip nechal svoje stopy aspoň na balkonech šumperáků, které se obracely do veřejných prostorů ulic. Jen lidé na nich vždycky chyběli.

Karolína Vitvarová-Vránková, Martina Mertová

M. Mertová je historička architektury.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1105
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte