Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Karel Bovary, venkovský lékař – portrét obyčejného muže

Krátce nato, co rakouský spisovatel Jean Améry (vlastním jménem Hans Mayer, 1912&ndash;1978) dopsal román <em>Karel Bovary, venkovský lékař</em>, spáchal sebevraždu.

2007-1533-vobr-21amery.jpg
2007–1533-vobr-21amery.jpg • Autor: Respekt

Krátce nato, co rakouský spisovatel Jean Améry (vlastním jménem Hans Mayer, 1912–1978) dopsal román Karel Bovary, venkovský lékař, spáchal sebevraždu. Geniální Flaubertovu Paní Bovaryovou vždy obdivoval. Ležel mu snad osud jejího milujícího, podváděného manžela na srdci odevždy a našel si na jeho zpracování čas až těsně před smrtí? Nebo ho k finálnímu dílu podnítila teprve známá Sartrova flaubertovská monografie Idiot rodiny a Améry vycítil, že si zde může se Sartrem tíhnoucím k radikální levici vyřídit intelektuální účty?

Reklama
Reklama

Možná platí svým způsobem obé. Ale jistě se Améry úkolu chopil proto, aby na portrétu obyčejného muže dokázal, co Sartre Bovarymu odepřel. Totiž že, „kdo dělá svou práci, není směšný“.

Pro svou polemickou knihu si Améry zvolil rafinovaný způsob. Ve dvou prvních kapitolách jako by „dopsal“ to, co Flaubert ve svém odporu k měšťákovi, a zejména k hlupáctví přehlíživě opomíjel: vnitřní drama nepříliš úspěšného, ale poctivého lékaře a zcela neúspěšného manžela, jeho pronikavou schopnost sebereflexe, třebaže byla tak pozdní – po ztrátě milované ženy. V následujících esejích se pak Améry věnuje srovnání Bovaryho se samotným Flaubertem. „Mě nikdo nebral na vědomí. Gustav Flaubert, urostlý, světlovlasý jako normanští hrdinové v našich učebnicích… Gustave Flauberte, byl jsem pro tebe vzduch,“ nechává Améry promlouvat chudáka Bovaryho.

Zato do Emy Bovaryové se podle Améryho Flaubert vtělil dokonale. Byla básnickou fikcí, jež rozněcovala romanopiscovu genialitu. Čeho se vlastně Bovary dopustil, že ho tak pronásleduje Flaubertův výsměch? Vedle nízkého původu je to onen nižší stupeň lékařského vzdělání, který z něho dělá pouhého ranhojiče, plahočícího se na koni v zablácených botách dnem i nocí za vesnickými pacienty. Zatímco jeho otec je věhlasným lékařem a bratr lékařem v nemocnici. Není potom divu, že jeho dychtivá žena Ema hledá útěchu v náručích úspěšnějších milenců. V jednu chvíli Bovaryho bolestně zasáhne, když si o něm pro sebe Ema zašeptá: „Quel pauvre homme!“ – i pro ni byl tedy chudák? Ale vždyť ho nakonec před svou smrtí jemně pohladila po vlasech a řekla mu, že byl dobrý. Karel Bovary si pak slova své umírající lásky nesl s sebou navždy – „do noci“.

„Měšťanstvu jsou dány meze, ne právo, jež ho žene do bezmezna,“ píše Améry. Co měl tedy Bovary dělat? Především se vyhnout ženě, které osud napsalo její nádherné a palčivě smyslové tělo. Pak si mohl dřív než po jejím tragickém konci uvědomit, že byla jeho láskou, že měl být jejím útočištěm a pýchou. On, pracovitý, unavený a neohrabaný vesnický lékař, který jí neuměl říci něžná kočičko, malá kočičko, jako jí šeptali její milenci, ale jenom moje milá, jak jsi dobrá… Který neuměl uhasit její vášeň a musel čekat, až se rozdychtěná vrátí od milence, aby byla připravena přijmout i jeho lásku, a někdy přitom dokonce krátce a tlumeně zavzlykat rozkoší.

Paroháč za demarkační linií

Jean Améry se ptá, proč Karel Bovary nenastoupil pokornou cestu, kterou mu jako životní dráhu předepsala doba: „Proč překročil, ne právě bezpečně, demarkační linii tím, že se oženil s Emou Rouaultovou, ženou, vyznačující se krásou? Pro jeho tvůrce byla věc jasná od samého počátku. Karel Bovary zůstal tím, kým byl na prvních stránkách románu, neohrabaným, průměrným člověkem. Že byl nadto i směšný – rudiculus erat! –, to byla dodatečná malá zlomyslnost nevyléčitelného krasoducha, v jehož vyboulených očích byl svět měšťanů, z něhož se realiter nikdy nevymanil, o němž se jen domníval, že mu unikl ve zběsilých a spílajících verbálních výstřednostech, plochou karikaturou.“

Tuto předpojatost, opovržení malým měšťanem, mužem povinnosti, jež vnitřní i vnější svět venkovského lékaře zúžilo na směšně malý prostor, nepřiznalo mu existenciální svobodu, jakou mu zaručoval i Napoleonův kodex, nemůže Améry Flaubertovi prominout. Vytvořil karikaturu paroháče, jemuž se nepřizná žádný úspěch, protože všechno básnické nadání, odevzdání se moci slova je soustředěno do milované Emy. Jak by ne, když se do ní vtělil sám autor. „Jazyková klišé, prefabrikované formy existence, předem dané způsoby cítění, zvěcnění všeho řádu nedovolily, aby venkovský lékař Gustava Flauberta dospěl k nalezení vlastního Já.“

Améry Flaubertovi neodpouští, že z Bovaryho udělal hlupáka, který zaslepen láskou k Emě nevidí, co se kolem děje. Že mu nedovolil svobodu boje o ženu a dá mu prohlédnout, až když se jeho svět zhroutí. Tak jako se zhroutil svět samotnému Amérymu: Žid a účastník hnutí odporu proti nacismu strávil několik let v koncentračním táboře. Definitivně ho ale zlomila až poválečná situace, kdy Evropa chtěla až příliš rychle na prožité hrůzy zapomenout. Vedle statí o Bovarym se souběžně zabýval filozofií sebevraždy, a pak ji v Salcburku na sobě vykonal.


Jean Améry: Karel Bovary, venkovský lékař – portrét obyčejného muže, přeložila Daniela Petříčková, Prostor, 231 stran.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte