Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Hrobník mimo dobro a zlo

Letní filmová škola v Česku představila zakladatele brazilského hororu Josého Mojicu Marinse.

Letní filmová škola v Česku představila zakladatele brazilského hororu Josého Mojicu Marinse.

Jeden z dětských pistolníků ve slavném, na čtyři Oscary nominovaném filmu Město Bohů (2002) si nechal říkat Zé. Je to narážka na postavu dekadentního hrobníka Zé Do Caixão, který v 60. letech doslova uhranul brazilské publikum. Vousatý excentrik v černém plášti a s černým cylindrem na hlavě se stal během pár let nedílnou součástí celé latinskoamerické pop-kultury.

Tohle alter ego talentovaného filmařského autodidakta Josého Mojicu Marinse (1936) probouzí už v několikáté generaci brazilských dětí podobnou obrazotvornost jako u nás například městský mýtus o černé sanitce. Letní filmová škola uvedla tři snímky, které u nás tento více méně neznámý fenomén reprezentativně představily.

Dante v technicoloru

„Co je život? Začátek smrti! Co je smrt? Konec života! Co je existence? Koloběh krve! Co je krev? Podstata existence!“ V úvodní sekvenci filmu O půlnoci ovládnu tvou duši (1964) deklamuje zamračená postava tyto věty otočená přímo do kamery a dlouhým pěstěným nehtem míří na předpokládané diváky. Tehdy osmadvacetiletý Mojica Marins poprvé představil na plátně sebe sama v hlavní roli rouhavého hrobníka. Světonázor hororové ikony jako by byl v kondenzované formě konglomerátem myšlenek Friedricha Nietzscheho a markýze de Sade. Mojica byl ovšem těmito literárními vzory nedotčený. S oblibou dává k dobru, že když jeho technicolorovou surrealistickou vizi záhrobí z druhého dílu série Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly (1967) srovnávali s Dantovým Peklem, nevěděl, že něco takového vůbec existuje. Dokonce se prý jednoho tazatele optal, jestli se může s Dantem potkat.

Základní dilema jeho übermenschovského hrdiny zní: Jak se vyrovnat se smrtí, když člověk nevěří v posmrtný život. Ve výše uvedených prvních dvou dílech se děj odvíjí podle podobného mustru. Zé zoufale pátrá po majitelce vhodného genetického materiálu, která by mu porodila syna a zaručila tak pokračování rodové linie. Všechny kandidátky, které sítem jeho konkurzu neprojdou, nebo pověrčivé sousedy, kteří mu zkříží cestu, protože v jeho plánech vidí pikle satana, bez milosti různými vynalézavými způsoby zabíjí.

Z volné trilogie vybočuje třetí příběh s názvem Sadistický rituál (1970). Režisér v něm mimo jiné reflektuje působení mediálního obrazu, který se kolem jeho postavy vytvořil. Hraje sám sebe jako účastníka panelu, v němž diskutují odborníci o vlivu násilných scén v jeho filmech na chování obyvatel. Znuděný Mojica Marins všechny útoky oponentů jako neopodstatněné odmítá. Jednou dějovou linií je ovšem lékařský experiment, kdy je dvěma mužům a dvěma ženám podáno LSD. Do tripu účastníků vstoupí postava hrobníka Zé, který začne ovlivňovat jejich děsivé halucinace. Jenže posléze se ukáže, že dostali placebo. Film byl pro explicitní zobrazení násilí brazilským diktátorským režimem zakázán. Režisér byl cenzurou velmi roztrpčen a následující léta strávil natáčením bezvýznamných béčkových snímků často s pornografickým obsahem

V přehlídce brazilské kinematografie v Uherském Hradišti jeho miniprofil vhodně doplnil ochutnávku z filmů režisérů generace „cinema novo“, kteří se snažili pod knutou totalitního zřízení o společenskou reflexi problémů země. Hlavní představitel této angažované skupiny filmařů, revoluční vizionář Glauber Rocha, mimochodem filmy Mojicy Marinse oceňoval.

Postava démonického heretika rouhajícího se Bohu a terorizujícího vesměs silně nábožensky cítící vesnické obyvatelstvo možná vyvolá v ateistickém Česku blahosklonný úsměšek na tváři. Kdo by se – ještě s odstupem nemilosrdných čtyř desítek let – bál levně natočeného snímku, v němž nalíčený skřet se šíleným svitem v očích v pauzách mezi hororovými scénami dlouze propaguje svůj svérázný pohled na základní ontologické otázky? Jenže Mojicovy surrealistické obrazy teologických hrůz dodnes přesvědčivě působí na první signální soustavu. A v silně katolické Brazílii trefil Mojica už vůbec makabrózní hřebíček přesně na hlavičku.

Na hradišťské přednášce uvozující minipřehlídku tohoto zakladatele brazilského hororu pouštěl znalec tamního filmu Martin Jiroušek sekvenci, při níž Mojica při jednom ze svých veřejných vystoupení v kostýmu hrobníka dostává svým hypnotickým projevem publikum do stavu až nábožného transu. Jeho trilogie vypovídá o duši brazilského národa více než většina vážně míněných sociálních dramat.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte