0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kultura8. 7. 20075 minut

Ludmilina lámaná angličtina

DBC Pierre

Fotografie: Obálka knihy
Autor: Respekt
Fotografie: Obálka knihy
Autor: Respekt
Fotografie: Obálka knihy
Fotografie: Obálka knihy Autor: Respekt

Druhý román DBC Pierra trochu skřípe.

↓ INZERCE

Do té doby neznámý spisovatel ukrytý pod pseudonymem DBC Pierre způsobil před čtyřmi lety na britské literární scéně malou senzaci. Jeho debutový román Vernon Bůh Little v prestižním klání Booker Prize porazil díla zasloužilých literátů, a autor pak navíc ohromil veřejnost prohlášením, že by peníze, které dostal, rád věnoval na umoření dluhů z časů, kdy fetoval. Skvělá prvotina a pohnutý životní osud – není divu, že očekávání ohledně další knihy byla veliká. DBC Pierre ji dokončil loni a v českém překladu vychází Ludmilina lámaná angličtina právě teď.

Cesta ze dna

Narodil se v roce 1961 v Austrálii, ale vyrůstal v Mexiku, kde jeho zámožní rodiče zchudli a předznamenali tak mladíkův pád. Z drogové závislosti, kterou DBC Pierre financoval různými ilegálními aktivitami, se mu podařilo dostat až na přelomu milénia. Našel si práci grafika, přesídlil do Irska a napsal tu svůj debut. Je celkem pochopitelné, že když za něj pak dostal nejvyšší britské literární ocenění, pozornost médií strhla spisovatelova divoká minulost. Dlužno ale dodat, že porotci se podle životního příběhu určitě nerozhodovali: Vernon Bůh Little je jedním z nejpozoruhodnějších debutů, ne-li románů vůbec, posledních několika let.

Pierrovi se v knize podařilo dokonale spojit několik zásadních „ingrediencí“. Předně to je jazyková a metaforická nápaditost, dobrá znalost současné kultury amerického jihu a schopnost dát jí výraz ve zhuštěné formě. Autor skvěle odposlouchal místní dialogy a nejlepší místa knihy připomenou mistra současné jižanské literatury Cormaka McCarthyho. Trefil se i do aktuálního tématu: jeho bláznivá groteska popisuje masové vraždění na jedné střední škole, tedy nepřehlédnutelný fenomén současné Ameriky. Bylo vidět, že Pierre do knihy vložil léta úsilí, přemýšlení a též životních zkušeností.

Kritici si samozřejmě kladli otázku, zda je Vernon Bůh Little jen onou příslovečnou kometou, nebo zda se na literární scéně objevil nový autor velkého formátu. Čekalo se na další dílo. Ludmilina lámaná angličtina ale zatím nedává jednoznačnou odpověď.

Ideální načasování

Není to špatná kniha. Autor odvážně opustil cestu vyšlapanou úspěchem prvního románu a vydal se prakticky do neznáma, jak žánrově, tak geograficky. Namísto satirické grotesky tu máme surreálnou frašku, namísto příběhu situovaného na konkrétní místo s jeho kulturními a jazykovými souřadnicemi čteme v knize dvě paralelní vyprávění, která se teprve na konci – byť trochu neuměle – spojí. Jedno má základ v Anglii, druhé na dalekém Kavkaze.

Další kvalitou je Pierrův jazyk: syrový, místy neotesaný, hrne se na čtenáře v živelných vlnách, metafory překvapují a šokují, popisy jsou různě zkroucené, deformované, jako by chtěl jazyk dokládat, že popis skutečnosti není ničím samozřejmým, že zde dochází k boji, násilí. Stručně řečeno, DBC Pierrův román zůstává vítaným protikladem oné uhlazené intelektuální výmluvnosti značné části současné anglosaské literární produkce.

Při čtení se ale hlásí o slovo i výhrady. Předně – kniha jako satira prostě neobstojí, tenhle žánr totiž při nejlepší vůli nejde dohromady se surreálnou atmosférou, o kterou se autor paralelně snaží. Na začátku románu nám Pierre představí siamská dvojčata Gordona a Blaira, kteří přes tři desítky let života stráví srostlí a teprve po dovršení Kristova věku jsou operativně odděleni – shodou okolností lékaři k tomuto rozhodnutí dospějí po privatizaci britského zdravotnictví. (Vzhledem k současné situaci v Downing Street 10 nemohl být český překlad lépe načasován.) Satira namířená proti světu velké politiky, odhalující špínu a zištnost za na první pohled filantropickými prohlášeními, je jistě oprávněná, jenže poněkud banální, pokud autor nezamíří hlouběji. A to se Pierrovi očividně nepovedlo. On sám jako by si to v třetině knihy uvědomil a Gordona přejmenoval na „Zajdu“. Jistě, svět, ve kterém žijeme, má daleko k ideálnímu stavu, je v něm hodně špíny, ale to tak nějak víme i bez Pierra. To mnohem děsivější vize – též spojené s pobytem v lékařských institucích – nabídli v poslední době třeba Kazuo Ishiguro (Neopouštěj mě) nebo Rupert Thomson (Rozdělené království, dosud do češtiny nepřeloženo).

Hezký a milý není život ani v druhém příběhu, kde se hrdinka Ludmila ubrání znásilnění od vlastního dědečka, on přitom zemře a celá rozvětvená rodina se ocitne na mizině, neboť jeho důchod byl jejím jediným příjmem. Popis života na Kavkaze je sice surreálný a šokující, bohužel absolutní neznalost tamní reality bije do očí natolik, že si čtenář začne klást otázku, zda náhodou jedinou rešerší pro tyhle pasáže nebyl Borat.

Oba příběhy se nakonec spojí – v něčem překvapivě, ale taky trochu násilně a nepřesvědčivě, ale to ať už každý posoudí sám. Lze jen doufat, že nadšení, s nímž Pierre přistupuje ke psaní, neopadne, a že třetí kniha opět dosáhne kvalit debutu.

Autor je anglista.

DBC Pierre: Ludmilina lámaná angličtina, přeložil Michal Prokop, Odeon, 288 stran.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].