O osudech neortodoxního křesťanského humanisty Přemysla Pittera, majitele čestného izraelského titulu Spravedlivý mezi národy, se v českých zemích mnoho neví. Pozapomenutá je i unikátní „akce Zámky“, která je i v centru pozornosti dokumentu Milujte své nepřátele (2005). Česká televize snímek Tomáše Škrdlanta, oceněný cenou Trilobit a před pár týdny také Křišťálovou menorou festivalu Devět bran, premiérově zařadila do programu na pozdní úterní večer. Snímek jako takový by si zasloužil velkorysejší vysílací čas.
Přemysl Pitter totiž se svou dlouholetou spolupracovnicí Olgou Fierzovou a týmem nadšených spolupracovníků po skončení druhé světové války dokázali bez nadsázky zachránit život stovkám bezprizorných židovských a německých dětí. Podařilo se jim totiž rychle u českých úřadů prosadit projekt dětských ozdravoven pro malé oběti války. Pitter získal do správy čtyři zkonfiskované zámecké objekty opuštěné nacisty (namátkou jmenujme nynější konferenční zámek Štiřín) a již čtrnáct dní po skončení války do nich začal umísťovat první děti vracející se z koncentračních táborů.
Vadily mu ovšem české excesy vůči Němcům a k židovským sirotkům připojil tedy i trpící německé děti bez rodičů. Tím ovšem na sebe přivolal hněv náhle odvážných českých národovců. Na xenofobní notu hrála v českém tisku hesla jako „Hitlerjugend se válí v přepychových zámcích“. A v rozjitřené poválečné době znělo závažně i obvinění, že „Pitter je stoupencem sekty, která neodpírá zlému“.
Život mi nepatří
Idealista Pitter, který se ze zákopů první světové války vrátil jako zarytý odpůrce válek, však nikdy nedokázal nečinně přihlížet strádání nevinných dětí. Narodil se v červnu 1895 na Smíchově v rodině majitele tiskařského závodu. Na vojnu narukoval jako devatenáctiletý údajně proto, aby se vyhnul tíživým problémům s dluhy a aby dal průchod svým dobrodružným sklonům. Jenže válečná realita citlivého mladíka zasáhla hlouběji, než si dokázal představit. „Hrůza se mě zmocnila při představě, že bych mohl střelit na někoho, koho vidím, nebo mu vrazit bodlo do břicha,“ zapsal si do deníku. Dvakrát se pokusil o útěk, jednou byl chycen a čekal ve vězení na smrt zastřelením. Na rozdíl od židovského kamaráda, který byl popraven, byl pouze přeložen k jinému útvaru, odkud se mu podruhé již podařilo uprchnout úspěšně. Po všech náhodách, které mu zachránily krk, shrnul svůj životní pocit a hledání místa ve světě slovy: „Došel jsem k přesvědčení, že můj život už mi nepatří.“
Pitter se ve 20. letech stal důvěrníkem, dnes bychom řekli streetworkerem, na zanedbaném Žižkově. Rozdával dávky, šatstvo, vodil děti do školy, ale čím dál víc mu bylo jasné, že chudí musí dostat šanci, aby si mohli sami pomoci. Jako přesvědčený idealista pořádal přednášky, jejichž tématem byly „těžké otázky sociální, problémy válek a míru, společenských reforem a celé řady jiných životních problémů“. Zapojil se do světového pacifistického hnutí. Na Letní mírové škole se v roce 1926 seznámil s životní partnerkou, Švýcarkou Olgou Fierzovou.
„Viděla jsem, že je to velký idealista, ale že dělá mnoho dobrého,“ vzpomíná na seznámení žena, která mu pomáhala vymýšlet, realizovat a držet při životě všechny projekty. Prvním byl Miličův dům na Žižkově – prezentovaný jako „útulek“ pro mládež, který „nahrazuje dům i školu“. Kromě dílny na práci se dřevem nebo pracovny pro dívky, kde se vyšívalo a pletlo, zde byly například sprchy, které v mnoha žižkovských domácnostech chyběly. Na samotě u lesa v Mýtě u Rokycan vystavěl a v roce 1938 otevřel domek, kterému se začalo říkat Miličova osada. Původně prázdninové rekreační zařízení začali obývat jak malí uprchlíci ze Sudet, tak i pronásledované židovské děti, které tam v době, kdy už to v Praze nebylo možné, chodily s árijskými vrstevníky do školy.
Geburtstag je svátek
Škrdlantův dokument je postavený na vyprávění pamětníků – hlavně dětí, kterým „strýček Přemysl“ a „teta Olga“ pomohli jak v předválečné miličovské epizodě, tak v poválečném projektu dětských ozdravoven. Oba ze vzpomínek vycházejí jako charismatičtí lidé, kteří to uměli s dětmi a šířili kolem sebe nakažlivou radost. Za citaci stojí úryvek z básničky jedné ze svěřenek, která dokládá její pouto k Fierzové, jež jí nahrazovala matku: „Když má někdo Geburtstag, je to pro nás svátek, bylo to gerade tak, v ten vorletzten pátek, liebe Tante Olgu čeká das Herz námi stvořený… To nejlepší, was haben wir, to vám, Tante Olga, dáme. Unser Herz. A pak – aby mír ewig trval, provoláme.“
Pitter s Fierzovou intenzivně a úspěšně spolupracovali s německým Červeným křížem, takže se podařilo většinu tamních dětí vrátit biologickým rodičům, pokud tedy byli naživu. Miličův dům nezahálel ani po válce, ale komunistický režim jej znárodnil a udělal z něj mateřskou školku. Pitter emigroval v srpnu 1951 do západního Německa. Deset let pracoval v emigrantském táboře Valka u Norimberka, kde se staral o československé uprchlíky, spolupracoval s BBC a se stanicí Svobodná Evropa. Zemřel v roce 1976 ve Švýcarsku.
Olga Fierzová ho přežila o třináct let. V natočeném audiorozhovoru, který s ní vedla v roce 1987 Alena Wágnerová, říká: „Často se mě ptají, jakou měl Pitter metodu, ale on neměl žádnou metodu, on měl děti prostě rád.“ A Pitterův pohled na svět dobře vystihuje jeho krédo, které zazní ke konci dokumentu: „Účinná láska je náboženství, které může spojit všechny lidi bez rozdílu. A nemusíte ho ani nazývat náboženstvím, když se vám to slovo nezdá. Záleží jen na opravdovosti, na soucítění člověka s člověkem.“ To by mohlo znít trochu proklamativně, pokud by za ovšem naplnění tohoto kréda neručil Přemysl Pitter celým svým životem.
Milujte své nepřátele, ČT 2, 26. 6., 23.00.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
