Strejdo, my jsme Kraftwerk

Není moc skupin, které by vyznávaly syntezátorový pop a zároveň v textech zpívaly: „Strejdo! Nechoď ostrej dom!“ A není moc alb, která by byla debutem a zároveň zhruba dvacátým albem protagonisty. Trio Midi lidi už přes rok naznačuje, že elektronickou hudbu lze vytvářet z úplně jiných pozic, než z jakých vychází většina české scény. Album Čekání na robota má v sobě taneční rytmy a hodně možností, jak si ho vykládat.

Midi a lidi

Retronávraty ke staršímu popu jsou osvědčená věc. Ale Petr Marek, Prokop Holoubek a Markéta Lisá se nevracejí k ničemu, co by bůhvíjak frčelo. Jako by si plnili dávný sen: příst na chvíli strojové zvuky à la německý Kraftwerk a postpunkové kapely osmdesátých let. Zvukové struktury si řekly spíš o výkřiky a slogany než o rozvité texty. Syntetické opakované mantry by možná ani nesnesly souvislejší příběh než „Neutrať mě! Jsem tvůj kapitál! Neutrap mě! Už mi zůstaň!“.

„Midi“ je komunikační kód mezi stroji. „Lidi“ se k němu chovají vlastně logicky. Když už používají obecní „synťákové“ zvuky, jež si může kdokoli koupit, pak k nim zpívají co nejosobněji. Privátní postřehy, konkrétní narážky, slovní hříčky: to je druhý, paradoxní rozměr Midi lidí, skupiny tří přátel, kteří věru nevypadají jako „lidi od popu“.

Trio jakoby nevinně nabaluje věci, jejichž zdánlivá banalita se při…