Paul Wolfowitz rezignoval na post prezidenta Světové banky. To je samo o sobě dobrá zpráva, protože Paul Wolfowitz se šéfem největšího světového poskytovatele rozvojové pomoci nikdy neměl stát.
Nominace totemické figury z řad amerických konzevativců, kteří se nikdy netajili svou skepsí právě k tomu druhu pomoci, jejž banka poskytuje, působila na většinu hlavních hráčů v oboru – samotné zaměstnance banky, neziskové organizace, charity a evropské vlády, jež v součtu posílají do rozpočtu Světové banky více než 40 % jejích příjmů – asi tak, jako by do čela nějaké světové organizace pro boj s globálním oteplováním usedl Václav Klaus. Nominace Wolfowitze byla od počátku buď projevem arogance, nebo holého nerozumu.
Jeho odchodem se však nezmění to nejpodstatnější. V čele banky se Wolfowitz ocitl díky zastaralému způsobu volby, kdy si Světovou banku nárokují Spojené státy a Mezinárodní měnový fond zase Evropané. Na tom se ani teď nejspíš nic nezmění. Evropané si vyvzdorovali odvolání neoblíbeného Wolfowitze a není vůbec vyloučeno, že dostanou „za odměnu“ někoho podobného.
Nominační proces v obou institucích potřebuje změnit tak, aby do čela mohli usednout schopní lidé pokud možno se zkušeností ze zmíněných institucí, a ne pouhé politické figury. Vyhraněné politické nominace (Wolfowitz byl až do svého nástupu náměstkem ministra obrany a s rozvojovou pomocí neměl nic společného), navíc nekonzultované s partnery, jsou – jak se ukázalo i v případě podobně kontroverzního Johna Boltona v OSN – předem odsouzeny k neúspěchu.
Světová banka je nadnárodní organizace, jejíž činnost je bez ochoty hledat konsenzus nemyslitelná. A to znamená i shodu na osobě, která stojí v jejím čele.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
