Televize

Láska k filmu je hlavním tématem dvou snímků, které v tomto týdnu uvede Česká televize. Na nadšení pro celuloidové obrázky by se shodli známý hollywoodský producent Robert Evans, který je hlavním aktérem biografického dokumentu Ten kluk bude točit, i jeden z nejhorších režisérů všech dob Ed Wood, jemuž složil láskyplnou poctu režisér Tim Burton stejnojmenným filmem.

Snímek Ten kluk bude točit (2002) režisérů Bretta Morgena a Nanette Bursteinové představuje bývalého šéfa společnosti Paramount (vedl ji v letech 1966 až 1974), který měl hlavní zásluhu na tom, že se i díky hitům jako Rosemary má děťátko (1968), Love story (1970) nebo Čínská čtvrť (1974) vyšvihla na první místo žebříčku filmových studií. Autoři přinášejí fascinující příběh člověka, který se během pouhé dekády dokázal stát díky šarmu, cílevědomosti a pořádné dávce štěstí z průměrného herce prvním mužem hollywoodského gigantu.

Vidět film by mělo být povinností zejména pro zapálené kinofily. Ty bude určitě zajímat poutavé vyprávění jednoho z klíčových aktérů vzniku takzvaného „nového Hollywoodu“, jenž dal vyrůst celé generaci ambiciózních filmových tvůrců typu Francise Forda Coppoly nebo Martina Scorseseho, kteří se začali vyjadřovat k problémům americké společnosti.

Film je cenným pohledem do zákulisí, ale nevyhýbá se ani peprným drbům. Robert Evans (o svém osudu vydal stejnojmennou knihu) ve svých vzpomínkách odhaluje podrobnosti o bouřlivém vztahu s herečkou Ali McGrawovou, nezamlčuje ani závislost na kokainu nebo promiskuitní chování. Představuje se ve filmu jako zábavný charismatický chlapík, který se rád předvádí a rád se poslouchá, nebojí se ale ani přiznat své chyby.

Evansův příběh podbarvuje tok obrazů, který se neskládá z obligátních mluvících hlav, nýbrž z archivních filmových záběrů a digitálně rozpohybovaných fotografií. Ve filmu se mixují archivní materiály zachycující producentovu kariéru s ukázkami filmů, na jejichž natočení se podílel. Vrcholem tohoto přístupu je pasáž Evansova útěku z ústavu, která je ilustrována ukázkami ze snímků, jako byl Kmotr (1972) nebo Maratónec (1976).

Na konci filmu o sladkém životě producenta Robert Evans říká: „Užívám si, co dělám, což o sobě většina lidí říci nemůže.“ Bezbřehou radost ze své práce a ze života Evans vůbec sdílel s hrdinou druhého zásadního snímku tohoto týdne – s režisérem Edwardem D. Woodem Jr. A není tomu zdaleka jen kvůli tomu, že Wood na rozdíl od něj místo náruživého sexu, dekadentních večírků u bazénů a přátelení se s celebritami nacházel zálibu v oblékání do ženských šatů a angorských svetrů.

Režisér Tim Burton se ve svém filmu soustředil na Woodovu nejplodnější část kariéry, padesátá léta, kdy netalentovaný excentrik vytvořil s partou podobně ztracených existencí autobiografické melodrama o transvestitovi Glen nebo Glenda (1953) či nesrozumitelné hororové scifi o mimozemšťanech Plan 9 From Outer Space (1959).

Příběh neschopného režiséra, který se chtěl stát Orsonem Wellsem a natočit přelomové dílo světové kinematografie typu Občana Kanea (1941), byl látkou jako dělanou pro hollywoodského snílka Tima Burtona. Ten ve svých filmech sympatickým loserům straní dost pravidelně. Po dvou úspěšně realizovaných cizích scénářích, kterými byly duchařská komedie Beetlejuice (1988) a adaptace komiksu Batman (1989), natočil svou vlastní vysněnou látku – fantaskní příběh Střihoruký Edward (1990) a díky ní na popularitu zadělal Johnnymu Deppovi, který se v hlavní roli romance o zranitelné bytosti s ostrými čepelemi nůžek na rukou místo prstů poprvé vymanil ze škatulky teenagerské hvězdy seriálu Jump Street 21.

Jeden z nejtvárnějších hollywoodských herců současnosti se o čtyři roky později Burtonovi odvděčil právě fantastickým ponorem do duše megalomanského režisérského podivína. Deppovo ztvárnění Eda Wooda je podmanivé, u amerických akademiků to ale – zaslouženě – v roce 1990 vyhrál Martin Landau. Ten po Deppově boku skvěle zahrál Bélu Lugosiho, slavného představitele hororových monster z 30. let. Nesmrtelného Drákulu (1931) z filmu Toda Browninga totiž pojilo v padesátých letech s Woodem pevné přátelství vyděděnců. Lugosi se tak objevil nejen v jedněch z nejlepších, ale – díky Woodovi – i v jedněch z nejhorších hororů, které kdy byly natočeny. Za zmínku stojí i výkon Billa Murraye v roli herce Johna Breckinridgeho. I pro Murraye to byl jeden z prvních pokusů zbavit se škatulky komika a nechat vyznít své tiché, dnes tolik obdivované melancholické herectví.

Zlé jazyky tvrdí, že Ed Wood má v současnosti v boji o pozici nejhoršího režiséra všech dob konkurenci. Na paty mu prý šlape tvůrce německého původu Uwe Böll, bezpochyby nejvysmívanější filmař současného Hollywoodu. Autor, kterému se z nějakého zvláštního důvodu daří pro své projekty získávat poměrně slušné rozpočty a relativně známé herce, se soustředí zejména na adaptace videoher a i v tomto ranku má pověst totálního režisérského diletanta.

Mnoho styčných bodů ale asi mezi Böllem a Woodem nebude. Rozhodně ne v reakci na kritiku. Böll nedávno své odpůrce vyzval na boxerský souboj a na internetu kolovala videa, na kterých režisér s muskulaturou řezníka v ringu nešetří rachitického recenzenta. To Ed Wood by nad kritikou pokrčil rameny nebo by – tak jako v Burtonově výborném filmu nad nesmlouvavou novinovou kritikou své divadelní hry – pronesl něco jako: „Podívejte, říkají o nás i něco hezkého. Uniformy vojáků jsou velmi realistické. To je pozitivní!“

Ten kluk bude točit, ČT 2, 4. 4., 0.45;

Ed Wood, ČT 2, 5. 4., 21.40.