Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Komentáře

Hledání vládního šamana

Česká vláda slibuje razantní reformy a modernizaci státu. Přichází to v době, kdy si připomínáme deset let od chvíle, kdy se poprvé vážně otřásly základy českého bankovního socialismu a hospodářství se začalo vážně zadýchávat a později i dusit pod návalem neproduktivních úvěrů, výrob a výdajů.

Fotografie: Odjezd! Směr reformní balíčky! (Šéf financí Kalousek) - Autor: ISIFA • Autor: Respekt
Fotografie: Odjezd! Směr reformní balíčky! (Šéf financí Kalousek) - Autor: ISIFA • Autor: Respekt

Česká vláda slibuje razantní reformy a modernizaci státu. Přichází to v době, kdy si připomínáme deset let od chvíle, kdy se poprvé vážně otřásly základy českého bankovního socialismu a hospodářství se začalo vážně zadýchávat a později i dusit pod návalem neproduktivních úvěrů, výrob a výdajů.

Tehdejší vláda Václava Klause neměla na vybranou: musela jednat rychle a rázně. Světlo světa spatřily Klausovy úsporné balíčky a lid obecný si po zlatých euforických letech bezstarostného budování kapitalismu opět začal vyprávět vtipy o „utahování opasků“, jenom tentokrát už bylo všechno doopravdy a na pásku ubylo o několik dírek navíc než na začátku transformace.

Podle průzkumů veřejného mínění dnes vůbec není nálada na nějaké „utahování“, a tak to bude mít kabinet Mirka Topolánka těžší. Úkoly totiž nejsou o mnoho menší než před lety a nepodaří se je prosadit, pokud je nebude lidem dávkovat zručný šaman. Je tu ale takový?

Rychle, ale pozdě

Vraťme se nejdříve na chvíli o deset let zpátky. Reformátoři první poloviny devadesátých let, vedení neomylným a sebevědomým Václavem Klausem, přistoupili k radikálnějším řezům až ve chvíli, kdy byli nuceni okolnostmi. Dalo by se říct, že nechali problémy dlouho vyhnívat, a když už tlení začalo mít velmi hmatatelné důsledky, vycítili, že musí něco udělat. O pět let později (2002) na semináři k prvnímu výročí měnové krize vysvětloval bývalý premiér Klaus, že jeho vláda jednala včas, přesně ve chvíli, kdy se objevila první negativní čísla a jasné známky ohrožení.

Právě první balíčky toho měly být důkazem. Seškrtání několika desítek miliard výdajů byl jistě velmi obezřetný krok, ale nemohl nahradit odložené podstatné, jak říkají ekonomové, fundamentální reformy. Především privatizace bank spojené s proměnou českého průmyslu. Balíčky jako reakce možná přišly skutečně rychle, ale dávno předtím chyběla dlouhodobější strategie reforem, a především odvaha k jejich naplňování, která by mohla mít i konkrétní politické dopady v preferencích voličů – ale to už je mnohokrát omletý příběh.

Bohužel současná situace není v tomto ohledu moc odlišná. Nová vláda Mirka Topolánka svoji strategii zatím dává dohromady; ministr financí Miroslav Kalousek by ji měl představit na konci března a na začátku dubna. Programové prohlášení slibuje smělé cíle ve snižování deficitů i poklesu povinných výdajů státu na padesát procent ze současných šedesáti.

Nikdo ale není například schopen říci, kdy začne zdravotní a důchodová reforma, která je pro změnu poměrů ve státních financích rozhodující. A hlavně, zda má vůbec šanci získat podporu ve sněmovně. Zverbovat hlas od levicového poslance pro vládu je přece jen něco jiného než po něm chtít komplexní změnu placení důchodů. To první je mocenské rozhodnutí, to druhé otázka skutečných názorů, postojů a hodnot poslance.

I proto bude velmi důležité, aby se reformní snahy vlády – které, mají-li mít smysl, musí být radikálnější než veškeré kosmetické a krátkodobé změny provedené za posledních osm let – mohly opřít o silného politika, který dokáže potřebné změny prodat veřejnosti. Právě v tom byl problém u Klausových balíčků ze začátku roku 1997.

Když padne vůdce

Václav Klaus, hlavní postava českého přechodu k tržnímu hospodářství, už předtím tvrdil, že transformace v hrubých rysech skončila. Když pak najednou přišel ekonomický šok, počínající krize a velké rozpočtové škrtání, nebylo možné se divit, že důvěra v to, že Klausova vláda zasáhne dobře a vše vyřeší, nebyla veliká. Jenže jeho vůdcovskou roli nikdo nedokázal převzít, a na této absenci nakonec vyrostl úspěch ostré, až populistické politiky Miloše Zemana.

Z psychologického hlediska má dnešní vláda zdánlivě mnohem lepší výchozí pozici. Neleží na ní stín předchozích slibů a nepovedených rozhodnutí a hospodářství běží naplno, nejlépe v dějinách České republiky. Ideální situace začít s nepopulárními změnami, protože v relativně bohatých časech nemusí úspory tak bolet, i když, jak všichni vědí, vztah k bohatství a relativnímu luxusu je ambivalentní a jakýkoli vnější zásah do soukromých rozpočtů může působit i opačně. I proto je důležité najít lídra, který dokáže strhnout většinu na svou stranu. Je takovým mužem předseda vlády Mirek Topolánek?

Mohl by být. Není zatížený minulostí, před volbami se dokonce profiloval jako politik, který přišel mnoho změnit. V povolebních jednáních několikrát prokázal schopnost přistoupit na odvážná řešení, bez nichž žádná reforma není možná. Nejlepším příkladem je vtažení jindy váhavých lidovců do reformního programu, což se Topolánkovi povedlo tím, že ministerstvo financí přenechal Miroslavu Kalouskovi.

Po prvních týdnech působení ve vládě se ale ukazuje, že psychologicky důležitou roli komunikátora reformních snah nemusí Topolánek úplně zvládnout, neboť jeho politický styl místy nabírá příliš radikálně autoritativní a uzavřený ráz, který připomíná trucování rozčileného chlapce, dávajícího najevo nespokojenost s kritickou reakcí okolí.

Prosazení reforem je jistě především uměním politických jednání, veřejné přesvědčování, bez něhož úspěch nemůže být úplný, je zase záležitost rétoriky, která je v českém politickém prostředí strašlivě podceňována. Po politikovi se žádají činy, ale také to, aby o svém jednání mluvil, mluvil a mluvil. A to zatím premiérovi jako potenciálnímu lídrovi reforem tolik nejde.

Nebezpečný Čunek

Český premiér si může vzít dobrý i odstrašující příklad ze svého přítele a bývalého premiéra Slovenska Mikuláše Dzurindy. Ten totiž disponoval mimořádnými rétorickými i vyjednávacími schopnostmi. Když své reformy obhajoval v zahraničí či na odborných fórech, většinou se dočkal nadšeného aplausu. Mnozí čeští ekonomičtí novináři při pohledu na něj zasněně trousili poznámky: Takového premiéra jednou mít. To je ten dobrý příklad.

Potlesk se ale Dzurindovi zalíbil až příliš, a tak se raději věnoval debatě za zavřenými dveřmi než se svou domácí veřejností. Ta se na jeho osekávání výdajů ve zdravotnictví, změny v důchodovém systému či daních dívala s velkým znepokojením. A na Slovensku se přesně ukázalo, co může špatná psychologie způsobit s dobrou myšlenkou. Pravda, vláda se navíc začala zaplétat do korupčních a vztahových skandálů, takže ztrácela ještě více na důvěryhodnosti, ale neschopnost obhájit potřebu reforem byla stěžejní.

Slovenský premiér přitom měl velmi významného spojence. Ministr financí Ivan Mikloš v komunikačních schopnostech za svým premiérem nezaostával ani o milimetr.

Kdo je spojencem českého premiéra? Zdejší ministr financí Miroslav Kalousek je nepochybně z politiků nejlepším adeptem na tento post. Lze ale pochybovat, že dokázat přesvědčit veřejnost. Když už se zdálo, že zlepšuje svou pošramocenou pověst z dob působení na ministerstvu obrany, kde byla pod jeho dohledem vydávána jedna špatná zakázka za druhou, najednou zradil svůj předvolební slib a rozhodl se vládnout s podporou komunistů. Jak říká klíčová postava seriálu Ztraceni John Locke: „Charlie, důvěra se zpátky získává velmi těžko.“

Když už jsme u té důvěry. Mirek Topolánek zřejmě fatálně podcenil korupční aféru Jiřího Čunka. Je to sice předseda koaliční strany, a tak není jednoduché se ho zbavit, ale vrhá na celou vládu velmi nepříjemný stín. Tím spíše, že nesplnil svůj slib, že když státní zástupce odmítne jeho stížnost na postup policie, tak odstoupí.

Takto křehký kabinet s tak velkými plány si prostě nemůže dovolit žádný větší skandál. A tenhle rozhodně není ani malý a ani se nezdá, že by uhasínal. Premiér může velmi brzy zjistit, že body popularity nepadají jen Čunkovi, ale celému týmu. A to už pak na reformy nebude mít odvahu nikdo.

Kabinet si ale sám ubližuje i na jiných místech. Ministr průmyslu Martin Říman si zřejmě řekl, že desáté výročí začátku konce vlád ODS oslaví přesně v duchu největších chyb Václava Klause. A to tím, že zaútočí na priority koaličních partnerů. „Programové prohlášení není fetiš,“ řekl Hospodářským novinám poté, co zmínil svůj nápad prolomit limity na těžbu hnědého uhlí. A pokračoval: „Jde o obecný odstavec, který nezohledňuje všechny okolnosti. Územní limity se od sebe fatálně liší. Měli bychom o tom diskutovat.“

Tomu se říká položit dynamit a zapíchnout roznětku. Jestli na něčem totiž trvá Strana zelených, tak na udržení limitů.

Hlavně to nevzdávat

Členové vlády začínají postupně naznačovat, že státní kasa je na tom mnohem hůř než v jejich nervy drásajících snech. Takový pocit má většina vlád, které čerstvě dosednou do úřadu. Něco pravdy na tom ale určitě bude. To by však pak nemělo fungovat jako výmluva z reforem, nýbrž jako hlavní argument pro ně.

P. Fischer je redaktorem Hospodářských novin.

Myslíte si, že vláda dokáže reformy prosadit? Debata na

www.respekt.cz.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 10/2007 pod titulkem Hledání vládního šamana