0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura4. 3. 20073 minuty

De la Rey nebo samopal

Píseň ohlašuje pomstu. Tak se v německé verzi jmenuje slavný western u nás známý jako Tenkrát na Západě. Také rocková píseň De la Rey prý ohlašuje pomstu.

Fotografie: Jeden z hrstky – búrský idol de la Rey. - Autor: Anglo-boer war museum • Autor: Respekt
Fotografie: Jeden z hrstky – búrský idol de la Rey. - Autor: Anglo-boer war museum • Autor: Respekt

Píseň ohlašuje pomstu. Tak se v německé verzi jmenuje slavný western u nás známý jako Tenkrát na Západě. Také rocková píseň De la Rey prý ohlašuje pomstu. Tou dnes údajně hrozí bílí Afrikánci alias Búrové, a proto se státní správa Jihoafrické republiky snaží píseň Louise Peplera, místní hvězdy etnického rocku, zakazovat. Tím ovšem vyvolává zásadní debatu o skupinových identitách a jejich symbolech.

Koos de la Rey byl búrský generál, jenž Britům uštědřil nejostudnější porážky během nakonec prohraného zápasu před více než sto lety. Búrskou válku, de facto mocenské tažení za půdou a zlatem, si Británie nedává do výkladní skříně impéria, vždyť v britských koncentračních táborech pro civilisty tehdy zahynulo 28 tisíc Afrikánců a 20 tisíc černých Afričanů, mnohdy žen a dětí.

De la Rey je od té doby hrdinou Búrů, symbolem té afrikánské identity, která se neopírá o apartheid (zavedený až o půlstoletí později), ale o čestný zápas „hrstky proti přesile“. Dnes, skoro patnáct let po konci éry apartheidu, je jihoafrická společnost považována za „duhovou“ (vyjadřuje to i vlajka), v níž má každá etnická identita své místo, což by mělo platit i pro dotyčné symboly. Tak to vnímá i Louis Pepler, v civilu osmadvacetiletý stavební inženýr z Pretorie.

„Jsem součástí naší duhové země,“ doznal pro noviny, „ale jsem jednou z jejích barev. Zastávám se své identity. Jsem hrdý na to, kým jsem.“ Jenže píseň De la Rey ho mezi Afrikánci pasuje na rockovou ikonu, na některých koncertech se objeví i oranžovo-modré vlajky „staré“ JAR a spor je na světě. „Již pouhý koncept afrikánské hrdosti zůstává nanejvýš citlivou záležitostí mezi bílými a černými,“ napsaly The New York Times.

V polovině února zasáhlo i jihoafrické ministerstvo kultury. V souvislosti s písní De la Rey vydalo výstrahu, že „ti, kteří navádějí ke zradě, ať už používají jakékoli metody, mohou mít problémy se zákonem“. Toto tvrzení se opírá o názor, že nostalgie po hrdinovi búrské války vlastně supluje nostalgii po nadřazenosti bílých, že je to v podstatě volání do zbraně. V tomto smyslu to napsal i jihoafrický Sunday Independent: Afrikánci podle něj nebyli s pádem apartheidu jen odstaveni od moci, byli navíc společensky marginalizováni, odhozeni na smetiště dějin, jak se vyjádřil Ronald Reagan o Sovětech.

Na tom zřejmě něco je. Ale opravňuje to ke státním zásahům proti jedné písničce? Vždyť na její obranu – coby „mladistvého křiku po orientaci“ – se postavil i osobní asistent stařičkého Nelsona Mandely. S nejzávažnějším argumentem však vyrukovala Demokratická aliance, druhá nejsilnější strana v zemi.

Jacob Zuma, místopředseda vládního Afrického národního kongresu a možný nástupce prezidenta Thaboa Mbekiho, totiž čelí obžalobě z korupce. A během procesu se před soudní budovou shromažďují Zumovi stoupenci za zpěvu jeho „osobní hymny“ Přineste mi můj samopal. Má-li se tedy zakazovat nějaká píseň, která z oněch dvou více ohrožuje demokracii a ústavní řád?

Reklama

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].