Pražský divadelní festival německého jazyka si u nás vydobyl pozici nejinspirativnější přehlídky pro české diváky i divadelníky. Německo je (společně s Ruskem, Itálií a Polskem) zemí s nejbohatší divadelní kulturou v Evropě, která netrpí nedostatkem režisérů s odvážnými a jasně formulovanými poetikami a neobvyklými interpretativními postupy, jejichž profesionalita a vedení herců jsou vzorové. Dokud se budou na německy mluvících scénách vyskytovat díla tvůrců velikosti Castorfa, Peymanna, Petrase, Percevala nebo Gosche, bude z čeho vybírat a festival nebude mít problém s pestrou dramaturgií. Tak jako jeho jedenáctý ročník, který skončil v neděli.

Možná že nám po těch jedenácti letech mohou mnohé německé prostředky připadat ve svém důrazu na formu a „divadelnost“ jazyka jako příliš estetické, možná, že už jsme si za ta léta na nahotu, krev, agresivní hudbu, náročné scénografie a ryze soudobé pojetí dramat zvykli a máme sklon je považovat jen za jakousi konvenci brutality. Stále ale těm představením nemůžeme upřít sílu důkladné interpretace a naprostého nasazení. V německém pojetí totiž i dramatická klasika působí jako nejdivočejší dílo vlny coolness.

Takový byl i Shakespearův Macbeth v pojetí nepříliš známého, ale o to více překvapivého režiséra Jürgena Gosche, který vznikl v düsseldorfském Schauspielhausu. Tato scéna v Německu nepatří ke špičce, má spíše charakter regionálního divadla. A to výstižně dokazuje vyspělost německé divadelní kultury: i v menších městech vznikají inscenace světových parametrů.

Macbeth je nejkratší Shakespearovou tragédií. Je to dílo s kumulovaným dějem bez dlouhých, poetickými metaforami přeplněných dialogů. Text sám působí jako věčný obraz boje o moc, kde intriky jsou přebíjeny vraždami, aby se vzápětí propadly do pochyb, paranoidního šílenství a kruté rány osudu korunované smrtí hlavního hrdiny-vraha.

Gosch hru o lidské bestii pojal jako obrovský masomlýnek, permanentní akt destrukce. Postavy přitom nechal vystupovat civilně a nezatěžkal je složitou psychologií. Ve spolupráci s výtvarníkem Johannem Schützem vsadil na jevištní minimalismus – na scéně je pouze několik stolů, židlí a visící torzo papírové vlajky, pódium je po celou dobu bez jakýchkoli změn silně nasvícené, a když už se zde vyskytne hudba, provozují ji přímo herci. Namísto efektů, iluzí a jevištních metafor vsadil düsseldorfský soubor na přímou a hmotnou popisnost. Má-li se objevit les, tak každý herec přinese strom a švitoří jako pták, má-li jet na koni, použije židli nebo záda svých partnerů, a když zrovna nehraje, usedne před jeviště a odpočívá nebo se před zraky diváků svléká či převléká.

V momentě, kdy se na scéně objeví sedm mužských postav, rozpoutají se skutečná jatka, plná nahoty, divadelní krve a umělých výkalů. Minimálně polovinu představení jsou herci zcela nazí či částečně zakrytí nánosy odpadků a tělesných produktů. Setkání s takovou radikalitou bere dech. Jako by se Macbeth dostal do rukou vídeňského akcionisty Hermanna Nitsche a jeho divadla orgií a mysterií či se scéna proměnila v informelní kašovitý obraz, v němž se rozpustila jakákoli myšlenka o našem ušlechtilém lidství. Ale šok a znechucení není tím, co by nás zde nejvíc ohromovalo. Naopak. Krvi, jíž se herci polévají z plastových láhví, výkalům a postupnému likvidování věcí lze přivyknout rychleji, než by člověk předpokládal. Úžas vyvolává především lehkost provedení hry, kdy se z klasické tragédie stane groteska plná zmítajících se těl a hašteřivých vyměšujících čarodějnic, předpovídajících hrdinovu smrt.

Režisér bravurně předvádí svět války a nespoutané brutality jako svět výlučně mužský, kde i samotnou Lady Macbeth a čarodějnice hrají muži (svá přirození jednoduše ukryjí mezi nohy). Pracuje s odhalenou hmotností nahých těl a destruovanou formou věcí, která je stejně tak děsivá jako směšná. Gosch trhá svět a jeho řád na kusy, ale s humorem a velkým odstupem. Jeho Macbeth působí jako dílo sice kruté, ale veskrze komické a blízké politické frašce.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte