Britští kouzelníci středu

Otevřenost je pevnějším pojivem než stranické barvy. Namísto Gordona Browna se Blairovým dědicem klidně může stát „konzervativní“ David Cameron. Jeden lídr se rozloučil, druhý ovládl scénu. Británie má za sebou dva týdny politických bakchanálií, jež zřejmě předurčí podobu země na léta dopředu. Sjezdy labouristů i konzervativců zároveň nabídly pohled na politiku 21. století, která k nám také dříve či později dorazí. Až na to dojde, bude dobré umět v její nové tváři číst. Zatím s tím mají problémy i samotní aktéři mocenské hry.

My, otevření spojenci

Tak jako Tony Blair, když vloni v prosinci uslyšel větu, která s ním viditelně otřásla. Nejdéle sloužící labouristický premiér, muž proslulý mladistvým vzhledem a záhadnou schopností vyzařovat do publika téměř hmatatelné vlny energie, vypadal tehdy za řečnickým pultem Dolní sněmovny jako zkoprnělý jezevčík. Léta strávená v nejvyšším úřadě na něm napáchala předvídatelné škody – vrásky v obličeji zaplácnuté make-upem, prošedivělé vlasy, maskované bříško –, vyvedeného z konceptu ho však na veřejnosti spatřil málokdo. Tentokrát se však proslulý politik odmlčel a za bojového ryku protivníků nabíral několik vteřin dech. Tváří v tvář mladistvému vůdci konzervativců šlápl hned na začátku vedle.

Při své první výměně názorů s čerstvě zvoleným Davidem Cameronem se Blair jal svého protivníka cupovat s nedbalou elegancí hraničící s nezájmem. „Jsem rád,…