Maďarská revoluce 2006

Několik dní předtím, než v Maďarsku vypukla „revoluce“ proti socialistickému premiérovi Ferenci Gyurcsányovi, jsem chodil po Budapešti kvůli jiné revoluci, té co se odehrála před padesáti lety. Byl to velmi zvláštní pobyt, v němž se střídaly cely smrti, popravčí komory a šibenice s příjemnými restauracemi, v nichž pamětníci vzpomínali na to, co se před padesáti lety dělo.

Střet generací

Maďarská revoluce roku 1956 byla první a poslední, při níž se lidé v komunistické zemi postavili komunistům na odpor se zbraní v ruce. A Budapešť v roce 1956 byla jediné město, kde se skutečně bojovalo. Všude jinde komunisté jen stříleli lidi, kteří proti nim protestovali, v Berlíně, Praze, Varšavě, Gdaňsku… V Budapešti byli mrtví na všech stranách, ostatně obraz zlynčovaného a upáleného maďarského komunisty visícího na lampě má asi dodnes před očima každý, kdo chodil za československé normalizace do školy.

V těch učebnicích samozřejmě nebylo o tisících mladých lidí, kteří prostě bránili své město proti sovětským tankům, nebylo tam o stovkách popravených, mezi nimiž nechyběla dvacetiletá děvčata a patnáctiletí kluci, o dvou stech tisících Maďarů, kteří uprchli v ten podzim před padesáti lety na Západ… Dnes už to v učebnicích je a před šedivým domem na rohu Andrássyho třídy, nejnoblesnější ulice Budapešti, stojí každý den skupiny školáků. Chystají se na exkurzi do „Domu teroru“, v postkomunistických zemích ojedinělého muzea…