Bosna má proč slavit

Vítězný film letošního Berlinale se jistě dočkal ocenění i proto, že prolamuje jedno z četných tabu války v bývalé Jugoslávii. Přesto se v bosenském snímku Grbavica, který už dva týdny běží i v českých kinech, válka projevuje především svou absencí. Debutující režisérka Jasmila Žbanić o ní přímo nemluví, nepopisuje konflikt, neřeší vinu. Válka se ale prolíná do motivů každodenního života, utváří poválečný svět, je bodem zlomu, přerušením života, který nejde vrátit. Grbavica odkrývá hrůzu válečného znásilňování žen a zároveň jde mnohem dál: je intimní, stylisticky jednoduchou výpovědí o tom, jak žít dál.

Ukotveni v přítomnosti

Název filmu odkazuje k sarajevské čtvrti, která byla za války v Bosně okupována vojáky srbsko-černohorské armády. Zde a v současnosti se odehrává i děj snímku. Právě přítomnost je pro toto dílo rozhodující, je jeho morální oporou i jednou z hlavních příčin jeho úspěchu. Film popisuje každodenní život hlavní hrdinky Esmy, jež žije se svojí dvanáctiletou dcerou Sarou. Aby je uživila, pracuje v nočním klubu jako servírka, jinak spolu tráví čas jako každá jiná rodina. Válečná kontinuita je všudypřítomná: u moci jsou váleční profitéři, trvá nezaměstnanost, vše ovládá mafiánská ekonomika, v klubu hraje machistický agresivní turbofolk, který přišel do módy s érou Slobodana Miloševiče. Válka zakládá i blízkost hrdinů – když se Esma seznamuje s ochrankářem…