„Já je někdo jiný,“ prohlásil Arthur Rimbaud na úsvitu moderního věku a shrnul tak peripetie, jimiž vnímání sebe sama od nepaměti prochází. Téma „Já“ zvolil i kurátor Vít Havránek pro stejnojmennou výstavu, která právě probíhá v pražské galerii Futura, a také v jeho pojetí, respektive v podání 19 vystavujících umělců, se Já ukazuje jako velmi těkavý společník.

Futura navazuje na podobnou výstavu v Bratislavě a z Prahy se akce přesune ještě do Vídně. Tři různá města spojuje jedno téma, ale v každém z nich se představí pozměněná sestava umělců. Pražané teď mají díky tomu možnost zhlédnout i díla jednoho ze zakladatelů konceptuálního umění, newyorského výtvarníka Lawrence Weinera a jeho o generaci mladšího britského kolegy Martina Creeda.

Umělecké ztvárnění Já může mít podobu tradičního autoportrétu (zastoupeného zde Igorem Korpaczewským), jindy se blíží divadlu a na něj navazující performanci. Může mít podobu Weinerova lakonického nápisu na zdi „Tak dlouho, dokud to trvá“ nebo emotivně laděné zpovědi jako v případě videa Alana Currala „Vzkaz mému nejlepšímu příteli“, ale nikdy není odtržené od existenciálního základu, ze kterého vychází. To dokládá i moldavský umělec Pavel Braila a jeho video „Připomínání událostí“, v němž vleže zapisuje na černou tabuli fragmenty slov a dat vážících se k jeho životu, aby je vzápětí mazal vlastním tělem. O jaké události šlo, si může divák domýšlet jen z intenzity gest. Holanďan Bas Jan Ader rovněž provokuje naši představivost prostřednictvím díla s názvem „Jsem tak smutný, že to nelze vypovědět“. Z videa zachycujícího umělcův usedavý pláč lze vyčíst intenzitu emoce, ale její příčina zůstává skrytá. Důvody k pláči přitom mohou být různé, jak dokládá akce Jiřího Kovandy zdokumentovaná pomocí fotografie a jednoduchého sdělení: „Díval jsem se tak dlouho do slunce, až jsem se rozbrečel.“

Výše zmíněné práce odkazují k charakteristické vlastnosti Já, totiž jeho neuchopitelnosti. Můžeme „objektivně“ rekonstruovat svou fyzickou schránku, jako to dělá Jiří Skála, který prezentuje svou rodinu (včetně sebe) ve formě lepenkových kvádrů o velikosti odpovídající objemům jednotlivých rodinných příslušníků. Můžeme se nechat inspirovat grafy Stana Filka, jehož jméno se periodicky objevuje v textech a kresbách odkazujících k umělcově kosmologickému systému, nebo se po vzoru slovenského umělce Borise Ondrejčky pokusit o fenomenologický výčet vztahů, v nichž se naše Já vyskytuje, ale nakonec nám nezbude než kapitulovat. Právě posledně zmiňované dílo zachycuje Já jako potenciálně nekonečné zřetězení kontextů a společenských rolí. Stejným směrem míří také videa švédské umělkyně Saskie Holmkvist a Holanďanky Barbary Visser, zdůrazňující iluzorní povahu neměnného Já. Holmkvist zachycuje „vylepšování“ svého Já, kterým prošla během natáčení interview, zatímco holandská umělkyně zinscenovala hru se znejistěním identity prostřednictvím nastrčené dobrovolnice, předstírající před publikem, že je autentickou Barbarou Visser. Je příznačné, že zpochybnění konceptu Já se zde věnují intenzivně právě ženy. Především ony totiž iniciovaly kritiku systému předpokládajícího přirozenost a neměnnost rodových rolí.

Koncept Já není důkazem stabilní identity. Nezaručuje odpovědi, ale naopak provokuje otázky. Existenciální důvod k tvorbě je garantován právě tím, co ukazuje umělcovo Já jako věčně proměnlivé, nekompletní a nevědoucí. Neboli, jak zpívá Martin Creed v „Díle č. 320“, ozývajícím se v podzemních chodbách Futury: „Vím, co chci… nevím, co chci, nevím, co si myslím, nevím, co vidím, nevím, co cítím.“

Autorka je kurátorka a výtvarná kritička.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte