Zuzana Štefková

Myslíte si, že by Romové na území České republiky mohli spáchat sebevražedný atentát?“ ptá se mladý reportér, příslušník tuzemské romské menšiny, náhodného kolemjdoucího.

Některá umělecká díla během posledních šesti let vyvolala v polských galeriích kontroverzní zásahy cenzury.

Mnozí mí známí a mezi nimi nemálo výtvarníků si myslí, že mít rodinu a věnovat se aktivně umění se neslučuje. Realizaci jednoho vnímají jako překážku k plnohodnotné realizaci druhého.

„Je loupání kedluben umění?“ ptá se komentátor ve filmu Wernera Krügera Jeder Mensch ist ein Künstler (1979) Josepha Beuyse. „Samozřejmě,“ odpovídá umělec. V případě kedluben je uměním večeře pro Beuysovu rodinu.

Téma „Já“ zvolil kurátor Vít Havránek pro stejnojmennou výstavu, která právě probíhá v pražské galerii Futura, a také v jeho pojetí, respektive v podání 19 vystavujících umělců, se Já ukazuje jako velmi těkavý společník.

Na rozdíl od 19. století, kdy vrcholila pomníková éra, je současný pomník v našem prostředí často považován za anachronismus. Mnohá současná díla navíc nepřekračují úroveň řemeslně provedené zakázky a nezřídka je provází rozpačité přijetí ze strany odborné komunity a všeobecný nezájem laické veřejnosti.

Loňskému finalistovi Ceny Jindřicha Chalupeckého Josefu Bolfovi v těchto dnech končí výstava v Moravské galerii v Brně a současně byla v polovině května zahájena přehlídka jeho děl v pražské galerii Hunt Kastner Artworks.

Jméno sochaře Otakara Švece byste v Encyklopedii českého výtvarného umění hledali marně. A to přesto, že jeho nejznámější dílo načas zcela zásadně změnilo pražské panoráma a svými rozměry zastínilo i Hradčany.

Výstav věnujících se společensky ožehavým tématům je v Čechách pořád jako šafránu a těch, které řeší postavení mužů a žen, ještě méně.