„Je loupání kedluben umění?“ ptá se komentátor ve filmu Wernera Krügera Jeder Mensch ist ein Künstler (1979) Josepha Beuyse. „Samozřejmě,“ odpovídá umělec. V případě kedluben je uměním večeře pro Beuysovu rodinu.

Joseph Beuys jistě nebyl první, kdo prosazoval radikální demokratizaci umění shrnutou v názvu výše zmíněného dokumentu: „každý člověk je umělec“. Jeho život i povaha jeho díla však daly heslům nový obsah a vytvořily kolem Beuyse auru novodobého šamana.

Příslušník Hitlerjugend, stíhač wehrmachtu sestřelený a vyznamenaný za zranění, profesor na düsseldorfské akademii a zakladatel Freie Internationale Hochschule v Kasselu, sympatizant uměleckého hnutí Fluxus, kandidát za stranu Zelených, antropozof, propagátor přímé demokracie, utopista napravující svět, mystifikátor v plstěném klobouku – Josef Beuys fascinuje i dnes po dvaceti letech, která uběhla od jeho smrti.

Přesvědčit se o tom lze až do 17. 9. na výstavě v Museu Kampa v Praze, která představuje reprezentativní výběr z Beuysova díla.

Kromě několika filmů přibližujících Beuysovy postoje jsou na výstavě k vidění například smetáky z koňských žíní s měděnou násadou, podpora zad pro jemně utvářeného člověka typu zajíce z 20. století po Kristu, růže pro přímou demokracii, kufr obsahující lahvičku Magi a Kantovu Kritiku čistého rozumu, nazvaný Ich kenne kein Weekend (Nemám volno), a mnohé další dnes již legendární objekty. Jejich matoucí povahu si uvědomoval sám Beuys, ale tato skutečnost pro něj nebyla na závadu. Umění zde podle něj „není proto, aby bylo chápáno“, protože „cílem umění je osvobodit lidi“.

Beuysova osobní mytologie vychází z události, která údajně následovala poté, co byl sestřelen na Krymu. Jeho život měli zachránit domorodí Tataři tak, že zraněného vojáka pomazali sádlem a zabalili do plstěných dek. Ať už byla skutečnost jakákoli, tuk a plsť se později staly klíčovým prvkem Beuysova díla a spolu s dalšími symbolicky nabitými materiály, voskem, medem a mědí, položily základy jeho spirituálně-umělecké systematiky.

V tomto systému představovala plsť izolující analytický prvek v myšlení, měď aspekt pohybu a tuk a vosk energetický potenciál vůle – plastiky přecházející od chaosu (tekuté skupenství) k formě (pevné skupenství). Plastikou zde přitom nebyla myšlena pouze fyzická socha, ale duchovní souvislosti a společenský kontext přesahující běžné materiální chápání uměleckého díla. Termín sociální plastika se u Beuyse vztahoval k široké škále činností a postojů, od manifestů vyzývajících k občanské angažovanosti přes sázení dubů až po vysvětlování umění mrtvému zajíci. Posledně zmíněné gesto nelze považovat za zlomyslný výsměch publiku; Beuys jako skutečný šaman navazoval kontakt se zvířaty (ať už živými či mrtvými). Tak například kojot, s nímž sdílel po tři dny prostor galerie René Block v New Yorku, představoval vytěsněný element původní americké kultury, konfrontovaný se zástupnými symboly dnešní Ameriky, kterou Beuys v rámci této akce navštívil, aniž by (dobrovolně) viděl cokoli jiného kromě příletové haly a interiéru galerie.

Joseph Beuys je dnes považován za jednoho z nejvýznačnějších umělců druhé poloviny 20. století. Mimo jiné i proto, že jeho dílo uvádí diváka do spletitého labyrintu estetických, filozofických a morálních otázek, na které nedává jednoduché odpovědi. Jak k tomu podotýká sám umělec: „Celý můj život byl reklama, ale jednou by se měl někdo zajímat o to, co jsem vlastně propagoval.“

Autorka je kurátorka a výtvarná kritička.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte