2006-1177-mobr-04A.gif
2006–1177-mobr-04A.gif • Autor: Respekt

2006-1177-vobr-04A.jpg
Fotografie: Honem do vody, než přijdou ostatní. • Autor: Respekt

K Máchovu jezeru opět míří tisíce výletníků. Jak se žije plážomilům i podnikatelům u jezera pohody, jehož logem je tvář národního básníka? Největší české letovisko praská ve švech, bojí se „špatné“ vody a trochu i dalších turistů.

Boj o jezero

Je ráno, na hladině jezera se tu a tam bělají první plachetnice. Vánek voní po borovicích, vlny se s hukotem rozbíjejí o břehy. Slunce nad plážemi teprve začíná žhnout. Atmosféra středočeského Jadranu je na Mácháči dokonalá. A tuzemského návštěvníka, který se tu octne poprvé, jezero doopravdy překvapí. Na české poměry je ta vodní plocha totiž ohromná. A je pouhou hodinku cesty od hlavního města. Nebe je zatím bez mráčku, loňské studené léto se asi opakovat nebude, a tak se Mácháč chystá na velikou návštěvnost. Hoteliéři, hospodští i majitelé atrakcí si mnou ruce. Alena Skálová z Doks, která pronajímá bungalovy, se raduje, že už teď má obsazeno na měsíc dopředu. „Loni to byla hrůza. Pořád pršelo. Nepřijela ani noha.“ Začátek sezony se zamlouvá i Zdeně Jenšíkové, správkyni Jachtklubu. Každý den ale nejdřív ze všeho zkoumá hladinu, zda neuvidí největší strašidlo místních, totiž vodní květ. „Před dvěma lety byl kvůli sinicím zákaz koupání,“ říká. Ještě jedna nebo možná dvě takové „zamořené sezony“ a podle ní by to desítky či stovky místních podnikatelů, od majitelů luxusních hotelů až po prodavače párků, pěkně poničilo. Alena Skálová se ale o svůj byznys nebojí. „Zamoření předloni byl takovej průšvih, že s tím město už něco dělá.“ A když se na sinice ptám paní, která na Hlavní pláži prodává lístky, vybuchne: „Ale dejte už s tim pokoj! Kdo se bojí koupat v přírodě, ať leze do chlorovanýho bazénu.“ Další domorodci při dotazu na sinice jen vrtí hlavou, o možné pohromě tu mluví neradi. A Agentura ochrany přírody letos sinicím vyhlásila válku. „Dáme tam bagr a vyčistíme dno,“ slibuje Vladimír Hart z Regionu Máchova kraje. Jeden nelítostný boj už pod hladinou jezera ale probíhá. Jsou tu vysazováni rybí dravci. Candáti a štiky mají zatočit s dosavadními obyvateli máchovských hlubin. „Ouklejové, kapři, karasové se zavrtávají do dna a tak víří bahno. A z bahna se uvolňují živiny, které ,dokrmují‘ právě řasy a sinice,“ vysvětluje Karel Samko, rybář a majitel chovného rybníka kousek od jezera.

Básník jako značka

Na povrchu tedy slastné lenošení a v hlubinách boj na život a na smrt. Obraz jak z romantické básně. K ráji dobré zábavy ale patří s ničím si příliš nelámat hlavu. K polednímu už jde hlavně o to, kde sehnat prázdný kout ke slunění. U vody touhle dobou bývá docela plno. K vysokému drátěnému plotu kolem Hlavní pláže ale z parkovišť spěchají další houfy turistů. Lístek na celý den, který se tu prodává v dřevěné boudě, je za lidových třicet korun. Pár metrů za plotem v písku posedávají trampové v kanadách s lahvemi piva v rukou, vedle nich pečlivý tatínek rozděluje synkům chleby s řízkem a o kus dál po sobě s výskotem cáká parta polonahých děvčat. Náhle se tu zastavila skupina německých seniorů. Wir erste Mai… recituje průvodce úryvek Máchovy básně a celá skupinka vážně hledí přes vodu kamsi do lesů. Krásné, husté lesy jezero obklopují ze všech stran. A tajemná zřícenina hradu Bezděz je viditelná odevšad. „Dobré je, že o Máchovi a Bezdězu vědí všichni něco ze školy,“ říká Skálová. „A tak jim to tu hned připadá známé.“ Podle paní Skálové je jakási školní úcta k národnímu básníkovi Čechům prostě vštípená. Možná kvůli této úctě se místní podnikatelé zatím neodhodlali Máchu komerčně využít. „Nedovedu si představit třeba hamburgr ŕ la Mácha. Nebo pivo Mácha. To by byl strašný nevkus,“ říká hoteliérka Skálová. Podle Františka Mrkvy, zástupce starosty Doks je Máchovo jméno pro většinu příchozích docela určitě jen zvuk. „My jsme ale na Máchu pyšní,“ říká zástupce starosty za místní. „Každé letovisko chce něco zvláštního a prokletý básník v názvu propůjčuje nádech něčeho jedinečného a tajemného,“ soudí úředník. Ani radost z Máchy, ani názvy dokských ulic jako Nerudova, Němcové, Alšova, krále Václava a další ale neznamenají, že místní jsou vlastenci a milovníci knih. Po válce byli totiž z městečka odsunuti Němci a přejmenování posílilo českou identitu znovu osídleného území. Po otcovrahu Hynkovi, hrdinovi Máchovy básně, se zas jmenuje jezerní výletní parníček. A po sebevražedkyni Jarmile skála, posetá nápisy vyrytými generacemi turistů. Sám Mácha se stal logem všeho toho místního bloumání, koupání a slunění. Je to ale jen zdánlivý paradox. Vždyť prvními návštěvníky tu na počátku minulého století byli právě snivci, bloudící v Máchových stopách, či naopak sportsmeni, utkávající se s vodami jezera a okolní divočinou. Byla jich ovšem jen hrstka. Prvorepublikové letovisko bylo také jen pro pár vyvolenců. Dnes do hotelů, vil, stanů a bungalovů na Mácháč přijíždí na sedm tisíc „stálých“ letních hostů. A o víkendech na pláže přilehne dalších asi šedesát tisíc dovolenkářů.

Radost až do rána

Slunné dny na plážích slouží samozřejmě k lenošení či vodním sportům. Odpočívat a užívat si v království pohody však zřejmě nelze přestat nikdy. Muzika z barů a diskoték duní dlouho do noci. „Ve dne spát a v noci kalit!“ raduje se beach boy Kája, jinak prodavač v galanterii z Plzně. Spousta plážomilů každý večer shodí plavky a oblékne se co nejelegantněji. Jde se korzovat a na diskotéky. A podle Káji míst pro rušný noční život v letovisku pořád přibývá. Tahle „sainttropeizace“ je patrná i na betonové stezce mezi plážemi. Před pár lety tu byly dřevěné kiosky, teď je tu plno taveren Adonis, gyrosů Grill Bar či bister Vegas… Jediné vegetariánské jídlo nabízejí Vietnamci. Na odbyt jde ale „velmi malo“, říká prodavač brambor s cibulkou. Největší fronty jsou na klobásu a pivo. „Je to levné a známe to,“ podotýká kadeřnice Jarka z Aše, která zrovna porci spořádala. Zapaluje si petru a s kamarádkou se radí, zda si „takhle po ránu“ dají ještě pivo. Na otázku, jestli takhle debužírují i doma, obě vyprsknou. „To by nás zabilo!“ říká Jarka. „K dovolené ale patří trochu se rozšoupnout, ne?“ Další piva ale odsouvají na večer, na disco. Pozvánky na různé párty jsou na plážích vylepeny, kde se dá, letáčky se rozdávají u vstupů na pláže. Už brzy se bude u jezera konat například koncert Heleny Vondráčkové, spojený se soutěží v pojídání karbanátků. Na diskotéky se majitelé snaží sehnat dýdžeje zvučných jmen, na betonové stezce vydělávají hlavně místní. Středoškolák Standa z Doks se těší, že si za měsíc u kiosku vydělá na prázdninovou cestu. Jeho táta zas hlídá parkoviště. Každé léto v něj promění rodinný pozemek. „Kdo má k pronájmu barák, vydělá o hodně víc,“ říká Standa. Hned ale dodává, že v mýtus o pohádkových příjmech hoteliérů na české Riviéře nevěří. „V Saint Tropez pronajímáte dům na deset měsíců, tady jen na dva – když máte štěstí na počasí!“

Je nás tady moc

A majitel krásné vily, která vypadá, že se u českého jezera octla zázrakem odněkud z Rhodu, se stánkařem souhlasí. „Se sinicemi se vypořádáme, proti počasí jsme bezmocní.“ A právě s tím by podnikatel Petr Sobol rád něco udělal. Inspiraci čerpá z cest po letoviscích ve Francii. „Do budoucna musíme nabídnout zábavu, i když leje a třeba mrzne. A nejen ping-pong.“ Jeho snem je vybudovat středisko, které bude turistům sloužit celý rok. Usměvavý padesátník v džínách a černé bekovce je zřejmě tím úplně prvním podnikatelem v turistickém ruchu v kraji. Sedíme ve vyhlášeném Sklípku ve Starých Splavech. Ve dne tu vaří, večer je disco a pak otevřou Nightclub se slečnami. Sobol se u jezera uchytil náhodou před dvaceti pěti lety jako tělocvikář pro zájezdy odborářů. Tehdy těch pár domů pro rekreanty proti dnešnímu ráji pohody „vypadalo jako ubohost“, ale lidé si „tělovýchovné pobyty u jezera“ pochvalovali a jezdili, co to jen šlo. Tak takhle nějak, ústním podáním, poznenáhlu a mezi známými rostla před lety turistická pověst Mácháče. Až teď má Petr Sobol s přítelkyní u jezera vilu, kterou hostům pronajímají. Co mu tu ale vadí? „Tohle letovisko vzniklo možná moc rychle a živelně,“ uvažuje. „Mladí tu chtějí protancovat noc, rodiny s dětmi zas touží po klidu. A jsou tu všichni natěsnaní pohromadě. S tím musíme něco dělat,“ láme si podnikatel hlavu. „Musíme to tu zlepšit, ne sem pořád jen tahat další lidi. Mácháč není nafukovací, víc turistů už se sem nevejde.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte